Jan Josef Ignác Brentner: Harmonia duodecatometria ecclesiastica op. 1, Offertoria sollenoira op. 2, Motetti pro defunctis

Na domácím trhu se již v létě objevila čerstvá nahrávka věnovaná tvorbě Jana Josefa Ignáce Brentnera (1689-1742), která by rozhodně neměla ujít pozornosti žádnému příznivci živoucí, sensuální a přitom duchovní hudby. Po jejím poslechu budete jistě souhlasit s údivem recenzenta, proč tento autor propagovaný již kdysi umělci generace Vachulky a Venhody znovu upadl do zapomnění a musel čekat na své opětovné "vzkříšení" novou generací badatelů a interpretů. O samotném Brentnerovi toho moc známo není, rodiště Dobřany se staly i místem jeho skonu, větší část svého života však působil jako kapelník a skladatel v pražských kostelích. Pro další biografické detaily a popis tvorby odkazuji zvídavé čtenáře na zasvěcenou studii od Václava Kapsy v bookletu. Snímek sám obsahuje výběr z autorovy rozmanité chrámové tvorby. Moteta pro sólový hlas a smyčce se střídají se skladbami ansámblovými, nechybí ani díla, která využívají obě možnosti stejně jako střídání polyfonní práce se stylem koncertantním. Brentnerova hudba je bohatá i co do harmonického vyjadřovaní, melodických nápadů a rytmických struktur a zaujme bezpochyby odborníky i sváteční posluchače. Tato pestrost hudebního jazyka, typická pro období vrcholného baroka, není samozřejmě samoúčelná, ale v pevném spojení s textem jednotlivých skladeb a jejich liturgickým určením - smuteční moteta se střídají s texty slavnostními či s duchovní milostnou lyrikou. Z pohledu obyčejných smrtelníků je ovšem nejdůležitější, že všechny tyto hudební kvality nezůstávají utajeny na papíře, ale skutečně znějí. Zásluhu na tom má Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory , který si s Brentnerovými skladbami opravdu pohrál. Náročné pasáže v houslích jsou skutečně brilantní, continuo tvárné a barevně bohaté, což platí i o vokalistech - viz například krásné barvy pánského tercetu v Perfice gressus nebo kvartet v O Jesu mein . Živost výrazu nejvíce odvisí od frázování a dynamiky, s nimiž se zde pracuje velmi citlivě. Někde by mohlo být temperamentu ještě více, některé fráze by snesly větší napětí nebo výraznější akcenty, třeba motiv Gloria v lehce rustikálním Gloria et honore by mohl být přeci jen jásavější; to jsou však spíše jen drobné subjektivní postřehy. Ze sólistů je nejvíce exponovaná sopranistka Gabriela Eibenová , již zkušená interpretka (nejen) v oblasti staré hudby. Její lehký perlivý soprán zvládá s přehledem koloraturní plochy i něžnou kantilénu, umí však také svěřený part ozvláštnit, dát mu individuální pečeť; nejkrásnější je v jejím podání asi moteto Quam suavis amor . Občas bych uvítal ještě pevnější tón či větší práci s barvou vokálů - to jsou ovšem jen podněty idealisty přejícího umělkyni dosažení těch nejvyšších met. Zcela podmanivý je i Jaroslav Březina v bohužel jediném větším sóle Qui posuit z Benedicite gentes . (Nenasytným posluchačům nezbude, než si track č. 13 uložit několikanásobně do paměti přehrávače. Vyhrazený prostor pro recenzi se nebezpečně zaplnil - závěr proto již jen ve zkratce: náplň i dramaturgie celého CD a vynikající výkony všech zúčastněných si zasluhují vysoké ocenění, které nemůže snížit, ale na trhu přeci jen nepodpoří: málo výrazná obálka bookletu jinak graficky zdařilého, stejně jako zjevná absence tiskových korektur - mimo jiné některá sóla v ansámblech zpívají jiní interpreti, než jak uvedeno; ještě štěstí že všichni zpívají tak hezky...

Vydavatel: Nibiru

Stopáž: 76:11

Nahráli: Gabriela Eibenová, Hasan El Dunia, Jaroslav Březina, Martin Prokeš, Matthias Gerchen, Marian Krejčík, Helena Zemanová, Ensemble Inégal, Adam Viktora

Body: 5 z 6