Cecilia Bartoli – mezzosoprán, John Osborn – tenor, Eva Liebau – soprán, Oliver Widmer – baryton, Giuseppe Scorsin – baryton, Carlos Chausson – baryton, Stefania Kaluza – soprán, Orchestr La Scintilla a sbor Curyšské opery, Adam Fischer – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: 8–9/2008, Opernhaus Zürich. Vydáno: 2010. TT: 70:14, 85:52. 2 DVD Decca 074 3382.
Dramaturgický objev, zajímavá inscenace, skvělá interpretace. Tak se dá stručně shrnout operní film zachycující Halévyho znovuobjevenou Clari , lyrickou operu „semiseria“ psanou francouzským skladatelem pro Italské divadlo v Paříži na začátku druhé čtvrtiny 19. století. Cecilia Bartoli dílo doslova vytáhla na světlo v souvislosti se svým zájmem o tehdejší legendární pěvkyni Marii Malibran, jejímuž repertoáru věnovala jedno ze svých CD. Je zřejmé, že se mladému skladateli podařil husarský kousek – pustil se do rossiniovského stylu – a uspěl. Svižná, virtuózní a dojemná hudba podpírá příběh jako z červené knihovny. Šlechtic si přivede do svého sídla venkovskou dívku Clari, ale vydává ji před svými hosty za sestřenici a k tomu, aby si ji vzal, se má příliš pomalu. Děvče žalem onemocní a nakonec uteče. Teprve potom muži dojde, co ztrácí, dozrává a vydá se mladou ženu hledat, aby ji přivedl zpět už jako svou nevěstu. DVD zaznamenává curyšskou inscenaci, která byla, jak víme, senzací. Je jasné proč. Cecilia Bartoli je v tomto městě a v tomto divadle „doma“, a tak šlo o logické zacílení projektu. Dílo jí poskytlo nové melodie, řadu příležitostí k ukázání mimořádného pěveckého a dramatického umění i prostor pro rozvinutí komediálních sklonů. Cecilia Bartoli je tu taková, jakou ji známe – perlivá v ozdobách, bystrá nebo lyrická na potřebných místech v ději, plná energie, dokonalá. Herecky i pěvecky spolehliví jsou i její partneři – John Osborn jako kníže a Eva Liebau a Oliver Widmer v rolích sloužících i Carlos Chausson a Stefania Kaluza v roli Clařiných rodičů. Inscenace byla po režijní a scénografické stránce především dílem dvojice Moshe Leiser a Patrice Caurier . Podařilo se jim vyhmátnout přesný díl nadsázky i správný díl stylizace, překlenující a zakrývající až příliš jednoduchý a naivní děj. Příběh přenesli do poloviny 20. století do Švýcarska, předeslali mu v komiksově názorné projekci vysvětlení toho, co se „jako“ stalo před zvednutím opony (boháč hledá manželku přes inzerát, vybírá si prostou dívku z farmy), v podobném stylu setrvali i nadále a udrželi i v happy-endu přesný poměr kýčovitosti, úsměvnosti, vynalézavosti a realismu. Samostatnou kapitolou je výkon orchestru – La Scintila je těleso hráčů orchestru Curyšské opery, užívající dobové nástroje a doprovázející ty opery, u nichž je záhodno k historicky poučenému přístupu a zvuku sáhnout. I zde je to výkon, jak je v Curychu obvyklé, skvělý. Filmová podoba zachovává obvyklé postupy uplatňované při snímání operních představení. Na začátku pohled do orchestru, jinak v celcích i detailech pohled na scénu. Jen scéna blouznění či přechodného pominutí smyslů je náhle snímána ruční kamerou, akčně sledující přímo na jevišti potácející se hlavní představitelku. Logicky bylo nutno natočit tento úsek mimo představení. Proč ne – tvůrcům však v té chvíli uniklo, že má Cecilia Bartoli v této epizodě jinak vyhrnutý rukáv než před ní a po ní. Nedá se toho nevšimnout a ruší to. Jde však o jedinou vadu na kráse na jinak výtvarně, režijně i hudebně podařeném, zcela mimořádném projektu.
Body: 5 z 6
