Ivo Kahánek – klavír. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 22. a 25. 5., 8., 14. a 23. 6. 2008, Studio Bohemia Music. Vydáno: 2008. TT: 68:37. DDD. 1 CD Supraphon Music SU 3945-2.
Tip Harmonie
Velmi nadaný a stále více uznávaný mladý český pianista, vítěz soutěže Pražského jara 2004, si získal nejen odbornou a posluchačskou veřejnost, ale proniká i do zahraničí. Ivo Kahánek si krok za krokem získává „ostruhy“ na mnoha soutěžích, mistrovských kurzech, koncertech i při nahrávání. Dá se říci, že se skutečně začíná řadit mezi pianistickou elitu, jeho projev je uvážlivý, ale ne akademický či pouze virtuózní. Spontaneita se snoubí s vysokou kultivovaností úhozu i projevu. Bezchybná technika je zcela ve službách přemýšlivého klavíristy, který každý tón, každou sekvenci a ve finále celou skladbu propracovává skutečně systematicky. Působí v podstatě jako architekt – začíná pohledem na celek a jeho zasazení do hudební „krajiny“ a postupně se věnuje stále drobnějším detailům. Z těch ovšem musí vzniknout nejen umělecky působivé, ale především smysluplné dílo, které takzvaně „drží pohromadě“. U Ivo Kahánka rozhodně, jeho zasvěcený a do hloubky pojatý výklad jednotlivých skladeb nenechá nikoho na pochybách, že pianista věnoval přípravě skutečně maximum. Také dramaturgie disku vypovídá o velkém myšlenkovém náboji, s nímž se umělec do nahrávky pouštěl. Jako první uvádí Janáčkovu Sonátu 1. X. 1905 , známou a přece neotřele znějící skladbu, která je pro janáčkovské interprety jakýmsi prubířským kamenem. Následujících Osm preludií Miloslava Kabeláče z let 1954-6 představuje zcela jiný svět vytříbené kompoziční techniky, v níž každá myšlenková zkratka či náznak rytmu hrají nezastupitelnou roli. Klavírní sonáta Bohuslava Martinů z roku 1954 je úžasným tokem překrývajících se melodií a rytmů, z nichž Ivo Kahánek rozkrývá pro posluchače vnitřní život skladatele v nelehkém životním údobí. Závěrečné Tři fugy jsou ukázkou dosud neznámé rané tvorby Janáčkovy, jejíž světové premiéry se klavírista rád a se ctí ujal. Celá nahrávka působí velmi kompaktním a vyváženým dojmem, což podtrhuje i péče, kterou Supraphon věnoval obsahové a výtvarné stránce titulu.
Marta Tužilová
HHHHH
Ivo Kahánek nahrál na svém nejnovějším CD stěžejní klavírní díla tří nejvýznamnějších českých skladatelů 20. století. Jako první zařadil – nejen z chronologického důvodu – Janáčkovu dvouvětou, programně koncipovavou Sonátu es moll (1905). Obě její věty (nazvané Předtucha a Smrt) byly bezprostředně inspirovány tragickou brněnskou událostí, která ovšem byla skladatelovým géniem povýšena do velmi osobitě stylizovaného tvaru. Janáček nebyl klavírní virtuos a většina jeho klavírních děl je z hlediska tradičního pianistického školení dost obtížně hratelná. Zejména jeho tematicky významné, často ostře rytmizované figurace (takzvané sčasovky) vyvolávaly nemálo potíží čistě technického rázu i u vyspělých klavíristů.
Kahánek, ač svým zjevem i hrou připomíná spíše romantického virtuosa lisztovského typu, dokáže i v moderním repertoáru až překvapivě využít svých mimořádných pianistických dispozic ve prospěch zvláštností kompozičního stylu jednotlivých autorů. V první větě Janáčkovy sonáty bych mu ale přeci jen vytknul místy příliš velkorysou, „romantizující“ pedalizaci, která bohužel někdy nedovoluje, aby závěry některých melodicko-akordických figurací vyzněly typicky „janáčkovsky“ úsečně a pádně. Rozvíjení základního tématu i vedlejší lyrické myšlenky má potřebný emocionální tah a velmi zřetelně artikulovanou naléhavost, jenom ojediněle se Kahánkovi stane, že jinak skvěle zahraný interpretační efekt (brilantní pianissimový sled až démonicky rychlých šestnáctinových sčasovek v přechodu do druhého tématu) zbytečně „utopí“ melodickou linku. To by se dalo pochválit u Debussyho, ale Janáčkův expresivní styl má k francouzskému hudebnímu impresionismu přeci jen dost daleko. Úvodním taktům druhé věty (Smrt) dokázal dát svým hráčským nadhledem až nadzemský klid a majestát, zcela v souhlasu se svým vyjádřením v rozhovoru na stránkách doprovodného bookletu: „Názvy vět chápu v jejich nejširším, až metafyzickém významu.“ Emocionálně vypjatou gradaci středního oddílu vystavěl do zcela přesvědčivého, jen málokdy v takovéto intenzitě prožitku slýchaného vrcholu. Zejména pak oceňuji, jak pianistova fenomenální technická vybavenost umožňuje zcela uspokojivou realizaci velmi obtížně hratelných, ostře rytmizovaných figurací v levé ruce (snad zobrazení smrtelných křečí).
Na rozdíl od vypjatě dramatického charakteru Janáčkovy sonáty je hudba Osmi preludií Miloslava Kabeláče z roku 1956 spíše introvertní, city jsou zde až drasticky podřízeny skladatelovu celkovému architektonickému záměru. Kabeláčova skladatelská metoda se nejlépe uplatnila v jeho velkolepě rozvržených symfoniích, klavírní preludia jsou z hlediska tradiční klasicko-romantické nástrojové virtuozity dost nevděčná, důsledně se v nich uplatňuje skladatelovo racionálně konstrukční myšlení a v dřívějších slohových obdobích daleko více tolerovaná interpretační svoboda je zde již velmi omezena perfekcionistickými požadavky hudebního zápisu. Přesto se dá říci, že v Kahánkově případě tato preludia nalezla svého ideálního interpreta, protože svou ukázněnou virtuozitou dokázal nenápadně, ale účinně oživit a „humanizovat“ mnohdy velmi strohé, až geometricky chladné linie.
Bohuslav Martinů napsal svou jedinou Klavírní sonátu ve 64 letech (1954), během svého šťastného pobytu na francouzské Riviéře. Představuje skladatelův vrcholný, syntetizující styl, který se v předchozím roce poprvé výrazně projevil při komponování Symfonických fantazií. Sonáta sice vnějškově zachovává tradiční klasickou třívětost, ale svým bohatým vnitřním obsahem se do značné míry stává zdařilým klavírním protějškem skladatelových orchestrálních děl z pozdního období. Pro každého interpreta je jistě dost tvrdým oříškem k rozlousknutí, a to hlavně díky menší formální přehlednosti a častým figurativním pasážím. U pozdního Martinů jsou všechny figurace a invenčně osobité pasáže nositelkami hlubšího významu a místy až přeludně blyštivé zvukovosti. Kahánek i zde potvrzuje svoje jedinečné a přitom univerzální schopnosti, v jeho podání ani motivicky zdánlivě méně výrazná místa nejsou pouhou „vycpávkou“ a neztrácejí nikdy na posluchačské přitažlivosti.
Na závěr je ještě zařazen – jako jakási kuriozita – „přídavek“ v podobě světové premiéry tří školních fug Leoše Janáčka (z dob jeho studií v Lipsku), které byly teprve před několika lety objeveny a nedávno vydány i tiskem. Doprovodný booklet, který zahrnuje i poměrně obsáhlý rozhovor s interpretem, je velmi informativní a po grafické stránce skutečně reprezentativní.
Jindřich Bajgar
HHHHH
Nejprve mi přišel program nového Kahánkova disku až příliš vážně laděný. Neměli by ti mladí hrát nějaké optimističtější kusy, říkám si? Ale třeba na ně dojde příště – jisté je, že tato poloha pianistovi sedne, však už také není žádný debutant. A dramaturgii nelze nic vytknout: deska výtečně graduje, na Janáčkovu Předtuchu a Smrt plynule naváže nálada Kabeláčových Osmi preludií a energický náboj vydrží až do posledních taktů Martinů Sonáty . Tři studentské fugy Leoše Janáčka s označením „world premiere recording“ jsou raritním bonusem, dezertem, doplňujícím stopáž.
Hudba 20. století je pro Iva Kahánka příležitostí pustit se do subtilní práce s rytmem: v Janáčkovi rafinovaně pracuje s tečkovanými figurami a pauzami. Na to, aby působil překalkulovaně, je ale Kahánek příliš dobrý muzikant, který se přes racionální jádro svého pohledu rád nechá strhnout, okouzlit barvou či melodií.
„Chorál znějící ve skalním městě“ – takovou představu prý si umělec vynašel, aby lépe pochopil jeden z početných interpretačních pokynů Miloslava Kabeláče. Píše se to v bookletu, který je na naše poměry nápaditě a vkusně vypraven. Citát svědčí jak o promyšlenosti, tak o bohaté fantazii pianisty.
V Kabeláčově cyklu se vůbec nadějeme zajímavé barevnosti. Hudební textura je tu neobyčejně „prodyšná“ a vyvolává dojem prostoru. Přispívá k tomu výborně připravený nástroj (Petrof z roku 1978), který díky akustice a samozřejmě režii (Milan Slavický, Jan Lžičař) neztrácí atributy lidskou rukou vyrobeného nástroje.
Při naslouchání Kahánkově interpretaci Kabeláčových preludií vytane na mysli, že tento pianista by jistě dokázal výborně tlumočit také mladší kompozice minulého i tohoto století: má k tomu intelektuální i technické předpoklady.
Málokdy se v této generaci pianistů setkáme s tak dospělým, neokázalým projevem. Pod vyrovnaností a nadhledem pulsují spodní proudy vášně a racionalita tady kráčí ruku v ruce s poezií.
Dita Kopáčová Hradecká
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
