Ivana Rentsch, Aleš Březina, Peter Lang – Kontinuität des Wandels

Internationaler Verlag der Wissenschaften, Bern 2011, 434 s., ISBN: 978-3034304030.

Kontinuität des Wandels: Bohuslav Martinů in der Musikgeschichte des 20. Jahrhunderts , třetí díl z edice Martinů Studien, představuje významný příspěvek do plodného martinůovského výzkumu. Dvacet esejí (napsaných v němčině a angličtině) této publikace vycházejí z textů mezinárodní konference v Praze, která v květnu 2009 připomněla 50. výročí skladatelovy smrti. Hlavním tématem konference bylo hledání spojitostí v široké oblasti slohových a výrazových prostředků, které Martinů využíval v různých etapách své skladatelské kariéry. Eseje se tak soustředí především na hudební podstatu skladatelových děl. Namísto jevištních děl, která již byla důkladně probádána, se studie v zájmu zachování badatelské rovnováhy tentokrát zaměřily především na komorní a symfonickou tvorbu. V publikaci jsou seřazeny převážně chronologicky a pokrývají téměř celou skladatelskou tvorbu Martinů, od příspěvku Sandry Bergmannové týkajícího se editorských problémů nikdy nepublikovaných skladeb, napsaných před autorovým odjezdem do Paříže v roce 1923, po provokativní návrh Víta Zouhara vnímat Zbojnické písně, H. 361 jako autorovu snahu o podnícení „rebelského ducha“ v Československu v době maďarského povstání v roce 1956. Většina příspěvků se však zaměřuje na skladby, které Martinů zkomponoval v Paříži ve dvacátých a třicátých letech a v USA v letech čtyřicátých. Knihu doplňuje celá řada skvostných barevných reprodukcí rukopisů, dokumentů a kreseb.

Tato publikace vychází v plodném období martinůovských studií. Mnoho textů publikace je součástí rozsáhlejšího badatelského úsilí a vzájemného dialogu, zejména se sborníkem Musik-Konzepte z roku 2009, věnovaným dílu B. Martinů (ed. Ulrich Tadday). Například diskuze Jarmily Gabrielové týkající se recepce skladeb Martinů v USA navazuje na její studii o recepci Martinů v Čechách, která vyšla v Musik-Konzepte , a zároveň doplňuje studii „Martinů a americká kritika“ od Byrona Adamse z knihy Martinů’s Mysterious Accident: Essays in Honor of Michael Henderson (ed. Michael Beckermann. New York: Pendragon Press, 2007). Dalším důkazem zdravě se vyvíjejícího bádání je vydání zásadních monografií, zaměřených na aspekty skladatelovy tvorby, především knihy Ankläge an die Avantgarde. Bohuslav Martinůs Opern der Zwischenkriegszeit (Stuttgart: Steiner, 2007) Ivany Rentsch , která je v tomto díle citována mnoha autory a stala se odrazovým můstkem pro veškeré martinůovské studie o jeho tvorbě z meziválečného období bez ohledu na žánr. Mnoho esejí se dále zabývá nedávno objevenými (a znovuobjevenými) dokumenty a skladbami. Aleš BřezinaGiselher Schubert věnují významnou pozornost Smyčcovému triu č. 1 , H. 136 objevenému Evou Velickou v Dánské národní knihovně v roce 2005. Velická stejně jako Arne Stollberg ve svých textech odkazují na Vítězný pochod sportovního klubu R.U.R. v Poličce , H. 129bis z roku 1921.

Jak Březina zdůrazňuje v předmluvě, konference i kniha jsou částí rozsáhlejšího postkomunistického úsilí o nové zhodnocení Bohuslava Martinů a především o jeho osvobození z ideologických konstruktů z období „studené války“ a z úzkých stylových kategorií, které utvářely recepci díla B. Martinů zcela disproporčně. Březinova vynikající úvodní esej představuje souhrn skladatelova stylového vývoje, vyjádřeného obšírně především z pohledu samotného Martinů prostřednictvím jeho textů. Jedním z důsledků tohoto úsilí je pokus nalézat pro Martinů nové kontexty. Paul Wingfield například odkazuje ve své studii o Páté symfonii B. Martinů na Beethovenovu Čtvrtou symfonii a Schönbergův Druhý smyčcový kvartet , Jens Rosteck pak ve své studii zařadil První symfonii B. Martinů spolu se symfoniemi Milhaudovými a Honeggerovými do skupiny „francouzských exilových symfonií“. Několik dalších autorů přistoupilo ke skladbám Martinů obdobně z pohledu různých mimohudebních intelektuálních konceptů, z nichž mimořádně vyniká studie Briana S. Lockea aplikující Gestaltpsychologie na skladatelův Koncert pro cembalo a malý soubor .

Lockeho esej není jediná, která upozorňuje na výrazný odpor, které skladby Martinů kladou konvenčním analytickým technikám a upozorňuje na rizika jejich interpretace prostřednictvím tematické nebo motivické analýzy. Březina, Rentsch i Michael Crump přebírají skladatelovu vlastní terminologii a neanalyzují „motivy“, nýbrž „buňky“ (francouzsky „cellules“) a Schubert upřednostňuje při analýze Smyčcového tria č. 1 termín „tematická konfigurace“ před zkoumáním jednoznačně vymezených hudebních témat. Rosteck i Hans-Joachim Hinrichsen navrhují, že ostatní složky, jako dynamika, struktura a míra disonance, přebírají strukturní funkce, které obvykle zastávají tématy a motivy. Francis Maes nevnímá úvod skladby Fresky Piera della Francesca , H. 352 jako tematickou ideu, ale jako „zvukovou masu“, odpovídající zřejmě vztahu mezi barvou a formou v Pierových dílech, který Roberto Longhi charakterizoval jako formacolore .

Řada poznatků v této publikaci se zřejmě stane obecným podkladem pro tvorbu programových esejí a textů v bookletech. Například Březina navrhuje, že neobvyklou instrumentaci v Polní mši , H. 279 lze lépe vysvětlit jako součást skladatelova zkoumání možností zvukových barev než jako důsledek okolností premiéry tohoto díla. Schubert polemizuje s názorem, že Roussel významně ovlivnil pařížské skladby Martinů. Crump přesvědčivě dokládá, že prvky v symfoniích Martinů, které byly považovány za citace Dvořákových a Smetanových děl, představují příklady obvyklých melodických buněk, které Martinů používal i v jiných, velmi odlišných kontextech. Kontinuität des Wandels přináší bohatý a komplexní pohled na Martinů, podrobně zkoumá méně známá díla, jako Smyčcové trio č. 1 , H. 136, přináší nové náhledy na zavedené skladby a silně polemizuje s kategoriemi, do kterých byl Martinů tak často vměstnáván. Nepopisuje ho ani jako naivně módního neoklasicistu, podléhajícího vlivům dobového jazzu, ani jako skladatele omezeného českým kontextem, ale spíše jako plně individuální zjev, jehož tvorba nejen umožňuje, nýbrž přímo vyžaduje vznik obdobně bohatého a komplexního spektra kritických a analytických přístupů.

Derek Katz

(Převzato s laskavým svolením z časopisu Hudební věda, Vol. 49, 2012, No. 1–2, pp. 208-209, z angličtiny přeložila Adéla Kovářová.)

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: