Vydáno 2006. Nakladatelství Karolinum. 287 stran. ISBN 80-246-1215-1.
Nikoli náhodou zvolil Ivan Poledňák , erudovaný muzikolog, citlivý znalec hudby v nejširším rozpětí jejích druhů a žánrů, zkušený pedagog, publicista a popularizátor, za vstupní moto své knihy Hudba jako problém estetiky výrok dánského atomového fyzika Nielse Bohra: „Nikdy nic nepochopíme, dokud v tom nenajdeme nějaké rozpory“. Tato slova, akcentující dialektický přístup k látce, se stala myšlenkovou osou zajímavého a podnětného uvažování o hudbě a jejích souvislostech s estetickou problematikou.
Není snad třeba zdůrazňovat, že výklad má všechny náležitosti vědecké akribie. Jinak tomu u autora Poledňákova formátu ani nemůže být. Navíc je čtenářsky vděčný, poutavý a místy i záměrně provokující. Některá osvědčená témata vědeckých či muzikantských diskusí, jako například sám pojem hudební umění , hudební krásno , otázky obsahu, formy a struktury hudby , nebo utváření vkusu a módy , jsou v knize rozvíjena s nevšední věcností a otevřeností, aniž by byl čtenářům předkládán hotový „návod“ na jejich řešení. Právě naopak. Autor zdůrazňuje neuzavřenost poznávacího systému, který na základě solidní poznatkové báze v oblasti obecné a hudební estetiky vede čtenáře k vlastním úsudkům, k osobní hodnotové orientaci.
Považuji takový přístup k tématu za nanejvýš šťastný, a to jak z hlediska vývoje poznání a jeho perspektiv, tak i proto, že kniha je určena nejen odborníkům a studentům, ale míří k širokému okruhu zájemců. S tím souvisí základní pozitivní rys zvolené metody – Poledňákův celostný princip chápání hudby i estetiky. Princip, ve kterém žádný z existujících hudebních druhů a žánrů není nadřazován ostatním ani hodnotově diskvalifikován. Každý je charakterizován svou funkcí, normou a hodnotou a v typologii hudebních jevů zaujímá a obhajuje si své místo. Tajemství úspěchu tohoto noetického pojetí spočívá v tom, že hledání rozporů, o němž jsme četli v citovaném výroku Nielse Bohra, probíhá uvnitř těchto jevů, v každé jednotlivé kategorii problematiky. Ta má pak vždy svou dimenzi historickou, estetickou, psychologickou, sémiotickou, teoretickou a v případě zaměření na zvláště důležitá spojení se společenskou praxí i dimenzi sociologickou.
Vnímavému čtenáři neujde, s jakou metodickou důsledností ho autor vede k pochopení specifičnosti hudby jako druhu umění, existujícího v reálných vztazích společenského života. Přitom vzletně stylizovaný text nikdy čtenáře zbytečně nepřetěžuje, je stručný, přehledný a ve svých názorech přesvědčivý.
Je tu však cosi podstatného navíc. Otevřenost systému myšlení umožňuje autorovi dospět k cenným přesahům problematiky, zejména tam, kde zůstávají naléhavé nedořešené otázky. Některé z nich jsou naznačeny v předmluvě knihy, kde je čtenář zasvěcován do způsobu vymezení a uchopení tématu. Těžištěm úvah se však stává závěrečná kapitola, nazvaná Místo doslovu, aneb několik (kacířských) myšlenek . Poledňák tu právem odmítá zcestný mýtus, který se občas vynořuje hlavně v mezinárodních polemikách. Jeho hlasatelé tvrdí, že vývoj kultury a umění spěje ke svému konci, neboť inovativní tvůrčí produkce se vyčerpala a její úlohu přebírá postproduktivní udržování dosažených hodnot, podřízené komerčnímu tlaku trhu. Důsledkem je přehlížení až negace úlohy estetického vzdělání, viditelný propad estetické náročnosti v jednotlivých uměleckých disciplínách a často se prosazující orientace na pokleslé žánry. Souhlasím s autorem této cenné knihy, že zánik kultury je fikcí. Ve skutečnosti jsme svědky globální proměny forem a společenských funkcí umění, tedy i hudby. Přitom je životně důležité, aby estetické požadavky na produkci, reprodukci i recepci hudby hrály i nadále svou nezastupitelnou a přitom vzrůstající roli.
Body: 0 z 6
