pátek, 11. červenec 2003

Ilja Hurník: Pondělníci

Napsal(a) 

booklet booklet
Někdy je těžké, ba vyloučené, psát o uměleckém artefaktu kriticky. Tato kniha je toho příkladem. Je na to příliš intimní, křehká a zároveň věcná, je to kronika skupiny znamenitých osobností naší hudby, zpráva o "spolku bez předsedy, bez stanov, bez pokladníka". Pondělníci nebylo a není oficiální muzikantské společenství jako třeba Ateliér 90, Společnost pro novou hudbu, Umělecká beseda, Přítomnost, Shock a jiné. Nemají své koncerty, festivaly, prohlášení, PR, je to "pouze" kruh přátel, kteří se setkávají vždy v pondělí a diskutují zdaleka ne jen o hudbě. Jsou to hlavně přátelé a až potom skladatelé, muzikologové, interpreti. Vzpomínkový sborník je zajímavý právě svou polytematičností, formovou mnohotvárností.

Historie "pondělníků" se datuje od roku 1939 a už jenom nad výčtem jmen se tají dech: Jeremiáš, Holzknecht, Krejčí, Rychlík, Kapr... Své kapitolky napsalo všech jedenáct současných "pondělníků": Jan Hanuš, Jan F. Fischer, Ivan Medek, Zdeněk Šesták, Oldřich F. Korte, Jiří Berkovec, Štěpán Lucký, Ilja Hurník, Luboš Sluka, Martin Turnovský a Ivo Jirásek . Někdo naplnil přidělené stránky životními vzpomínkami (Hanuš, Jirásek, Sluka, Lucký) nebo zrcadlem "pondělníků" (výborná úvodní kapitolka Ilji Hurníka, Korte), jiní lehkým perem baví čtenáře zážitky, někdy až anekdotickými příhodami z hudebnického života (Turnovský, Hurník, Berkovec). Výborné jsou glosy v oddílu Jak se komponuje, hraje, bádá z pera Korteho, Šestáka, Turnovského, Berkovce, Hurníka, Fischera a Jiráska. Zvláště bych pak vyzvednul švih a vtip Ilji Hurníka.

Poměrně útlá, editorsky pečlivě připravená kniha mě potěšila, na některé věci vrhla nové světlo a určitě by neměla zapadnout. Leckdo ji asi zařadí mezi dnes oblíbenou memoárovou literaturu, zároveň se z ní však vymyká. Je to prostě příjemné čtení a vřele ji doporučuji. (Zvlášťe pak mladým hudebníkům, kteří nejenže mají problémy s historií světové hudby, ale neznají ani historii naší hudby.)

připravil Ilja Hurník. Vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum 2002, 152 stran, 1. vydání.

Body: 1 z 6

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.