pondělí, 23. březen 2009

Ildebrando Pizzetti: Assassino nella cattedrale

Napsal(a) 

Ildebrando Pizzetti: Assassino nella cattedrale Ildebrando Pizzetti: Assassino nella cattedrale

Ruggero Raimondi – baryton, Paoletta Marrocu – soprán, Sonia Zaramella – mezzosoprán, Salvatore Cordella – tenor, Massimiliano Valleggi – baryton aj., Sbor A.T.E.R., Sbor konzervatoře Piccini di Bari, Orchestra Sinfonica della Provincia di Bari, Piergiorgio Morandi. Režie: Daniele D‘Onofrio. Text: A, N, F. Nahráno: 12/2006, Basilica di San Nicola Bari. Vydáno: 2007. TT: 84:00. Obraz. formát: 16:9 Anamorphic Widescreen. Zvuk. formát: LPCM Stereo DTS 5.1 Surround. 1 DVD Decca 074 3253 (Universal Music).

Snad se nemýlím, pokud mám za to, že u nás obecné povědomí o italských skladatelích končí zhruba Puccinim. Novější italskou hudbu 20. století u nás spíše zastupují jména pěvecká a dirigentská – a někomu ještě možná něco říkají jména skladatelů Nino Rota nebo Ennio Morricone, i když pouze ve spojení s filmem. Hudba Goffreda Petrassiho, Alfreda Caselly, Luigiho Dallapiccoly, Gian Francesca Malipieriho, Ildebranda Pizzetiho aj. se v našich koncertních programech prakticky neobjevuje a nahrávek je jako šafránu (na našem trhu rozhodně). Ildebrando Pizzetti (1880 – 1968) je autorem třinácti jevištních děl (Puccini deseti) a téměř se o nich neví – zda právem či neprávem je bez jejich znalosti těžko soudit. Vědomě odmítal veristy s jejich „bezuzdnými melodickými a melodramatickými výstřelky“, náměty volil z mytologie (Fedra, Ifigenia, Cagliostro, Clitennestra) či z dějin křesťanství. V letech 1955 – 1957 vznikla „tragédie ve dvou jednáních s mezihrou“ Assassinio nella cattedrale (Vražda v katedrále) na Pizzettiho vlastní libreto podle dramatu T. S. Eliota z roku 1935 o posledních dnech, či spíše myšlenkách arcibiskupa z Canterbury Thomase Becketa, 29. prosince 1170 zavražděného v katedrále v Canterbury z příkazu krále Jindřicha II. Eliotovo drama (na zakázku přímo z Canterbury) bylo obrovsky úspěšné, Pizzettiho o dvacet let mladší operu podobné štěstí nepotkalo. Její premiéra se konala v milánské Scale 1. března 1958 (sopránové sólo canterburské jeptišky zpívala letos v květnu zesnulá turecká sopranistka Leyla Gencer) a pro sedmasedmdesátiletého Pizzettiho znamenala – jak se bezprostředně po premiéře psalo – konečně průlom v kariéře. Karajanova inscenace ve vídeňské Státní opeře dva roky nato byla vzata na vědomí zejména pro špičkové obsazení (s Hansem Hotterem v roli Thomase Becketa, dále zpívali Walter Berry, Christa Ludwig, Anton Dermota aj.). Anglická premiéra v Coventry roku 1962 však byla označena jako zklamání, Pizzettiho hudební řeč zpochybněna jako staromódní a na dílo se brzy opět zapomnělo. Jak se praví v bookletu, možná pomůže dílo připomenout či snad dokonce vzkřísit videonahrávka. Základní snímek byl pořízen 22. prosince 2006 v bazilice San Nicola in Bari v Itálii. Chrám byl zvolen záměrně jako součást režijního konceptu – jeho atmosféra vytváří přirozený rámec jinak spíše staticky koncipovaného díla oratorního charakteru. Dramatickým uzlem opery je scéna čtyř pokušení, v nichž se v Becketově mysli prolínají minulé události s předtuchou smrti. Pizzettiho hudba má deklamační charakter a zastarale rozhodně nepůsobí – zvláště vynikajícím způsobem uměl pojednat sbory (nástup dětského sboru působí skutečně jako předstupeň na cestě k věčnosti), skvělá je mezihra (Becketova vánoční kázání), scéna, kdy do sborového Dies irae Becket přikazuje otevřít dveře chrámu a vydává se tak vědomě svým vrahům. Ruggero Raimondi dává roli Becketa své zralé pěvecké zkušenosti, šetří gesty a na účinek svého partu plně spoléhá. Vnitřní boj Thomase Becketa je vizuálně prezentován prostřihy na jeho tvář v osamělé cele a do nitra chrámu. Sbor mnichů a jeptišek představujících sílu, jež usiluje o Becketovu záchranu, prostor lemuje. Vlastního pohybu je v ději málo a režisér (Daniele D‘Onofrio ) udělal v zásadě dobře, že se jej nesnažil za každou cenu předstírat, možná až na jednu výjimku: Čtyři pokušení/Becketovi vrazi nejsou role rozsáhlé, proti převážně meditativnímu charakteru Becketova partu však vnášejí do děje vzruch. Polokoncertní stylizace právě jejich rolím možná poněkud ublížila, mnoho prostoru k rozehrání jim neumožnila. Ani sólové party jeptišek nejsou velké, ale výrazné pěvecky i myšlenkově (zde je statičnost na místě) a volba obou zpěvaček (Paoletta MarrocuSonia Zaramella ) se zdařila. V jednom jsem ovšem na rozpacích. Obrazová režie definitivního snímku (Tiziano Mancini ) se snažila propojit různé filmařské postupy a vznikl heterogenní tvar. Nelze asi chtít zachovat vědomí polokoncertního představení výchozího záznamu a zároveň vyvolat za pomoci dotáček dojem historického filmu. Soustředěné a dobře volené záběry jednajících postav jako záznam představení odehrávajícího se 22. 12. 2006 se tak střídají s filmařsky poměrně banálními vizemi – vzpomínkami a představami, při nichž se ovšem opticky ocitáme v jiném žánru. Navíc se prostřihy na dirigenta či orchestr, rozesazený po stranách chrámové lodi, a několikrát i na jednotlivé hráče stávají zcela zbytečnými a střídané s náladotvornými záběry, jako jsou zahalené postavy na koních blížící se k chrámu, rozbíjejí celkový dojem.

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.