Igor Stravinskij – Pulcinella

Sheldon Schwartz, Amanda Bennett, Loya Molloy, Shauna Wagner, Ralf Beyer, Otto Ris, Maurice Choukrane – tanečníci, Basilejský balet, choreografie Heinz Spoerli, Yvonne Kenny – soprán, Robert

Tear – tenor, Robert Lloyd – bas, Academy of St Martin in the

Fields, Sir Neville Marriner. Režie: José Montes-Baquer. Text: A, N, F. Nahráno: 26. 2. – 18. 3. 1983, Kolín n. R. Vydáno: 1983. TT: 42:00. Obraz. formát: NTSC/Colour 4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo/DTS 5.1. DVD Deutsche Grammophon 073 4242 (Universal Music).

Stravinského balet se zpěvy Pulcinella měl premiéru 15. května 1920 v pařížské Opéra, v provedení Ďagilevova souboru Ballets Russes a v choreografii Leonida Massina, s výpravou Pabla Picassa, dirigoval Ernest Ansermet, tančili Massine, Tamara Karsavina a tak dále – samé legendy. Člověka popadne lítost, že u toho nebyl, ale ti, kdo tenkrát to štěstí měli, o významu toho, co právě prožívají, neměli tušení právě tak, jako možná my dnes pomineme něco, co bude významné za osmdesát let – jestli ještě něco bude. Ale pozdní lítost i skepsi stranou. Sergej Ďagilev vyhrabal neapolský lidový kousek Le quattro Polcinelle ze začátku 18. století, donutil Stravinského k adaptaci hudby Giovanniho Batisty Pergolesiho, Stravinskij se – nerad – nechal přemluvit, a bylo tu jevištní dílo neoklasicismu. Avantgarda na to hleděla s despektem (hudební pokrok má přece směřovat vpřed a ne zpátky), a podivovala se, jak pár let po Svěcení jara Stravinskij podivně zkrotl. A on přitom otevřel dvacátému století třináctou komnatu, vrátil hudbě melodii, harmonii tóniku a dominantu, Massine vrátil tanečníkům symetrii klasických figur. Hudba z Pulcinelly zdomácněla na koncertním pódiu, v divadle ožilo kouzlo commedie dell`arte. Teprve mnohem později se přišlo na to, o čem Stravinskij neměl tušení, že i Pergolesiho hudba je vlastně vypůjčená. Novinkou bylo ale spojení divadelních oborů – Pulcinella není ani balet, ani kantáta, ani pantomima. – Roku 1980 nastudoval Pulcinellu Heinz Spoerli s basilejským baletním souborem, o tři roky později vznikl televizní záznam, který nyní poprvé vychází na DVD. (Poznámka na okraj: Roku 2001 realizoval Spoerli svého Pulcinellu také ve svém nynějším působišti v Curychu, se stejným nadšeným ohlasem jako před dvaceti lety.) Spoerli uvedl, že se choval k předloze Ďagileva a Massina stejně jako Stravinskij k předloze Pergolesiho. Vypustil postavy Tartaglii a Dottora, takže neapolští lidičkové nepřítomností komických starců výrazně omládli, zbavil děj okoukaných vtipů a situací, v nichž by se nebylo možno obejít bez popisností. Tančí se lehce a technicky brilantně, klasickou technikou, s věrohodnou mimikou a přirozenými gesty. Oproti Picassově původní stylizované scéně je tady napodobenina neapolského náměstíčka, zabydleného samými mladými Neapolitány z 18. století (scéna Mario Dublanka ). Pulcinellův kostým i maska (kostýmy Anuschka Meyer-Rieh l a Irmgard Kaiser ) jsou odvozeny z Piccasova návrhu, jenž je ovšem zase odvozen z historického kostýmu Pulcinelly – je to jako se Stravinským a Pergolesim atd. Spoerli rozehrává děj v období karnevalu a převleky a masky zde tedy mají své oprávněné místo. Inkognita způsobí úžasný zmatek, do honiček se na horizontu blýská, nikdo neví, kdo je kdo a hlavně kdo je pravý Pulcinella, a když je Pulcinellů najednou plné jeviště, zachtělo by se k nim přidat. Všechno dobře dopadne, pravé dvojice se najdou a půvabná aktovka je u konce (režie záznamu José Montes-Baquer ). Sólisté pěveckých čísel skvěle zpívají, orchestr Academy of St Martin in the Fields se Sirem Nevillem Marrinerem ani nemůže hrát jinak než skvěle. Proč se vlastně Pulcinella u nás objevuje na jevišti tak zřídka?

Body: 5 z 6

Sdílet článek: