úterý, 25. listopad 2014

Houslové novinky Šporcla i Batiashvili

Napsal(a) 

HHH

Daniel Hope

Escape To Paradise

Daniel Hope – housle, Sting, Max Raabe – zpěv, Jacques Ammon – klavír, Maria Todtenhaupt – harfa, Kvintet Německého komorního orchestru Berlín, Royal Stockholm Philharmonic Orchestra, Alexander Shelley – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: 2013 (Konserthuset – Stockholm, Steerpike Studios – Lake House – Witshire, Telex Studio – Berlín). Vydáno: 2014. TT: 77:04. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 479 2954.

Když se probírám katalogem nahrávek Bielefelder Classic, často mě napadne, že houslová produkce za poslední půlstoletí je tak bohatá a hlavní díla byla už tolikrát nahrána, že je trochu zbytečné navyšovat metráky hudby o další. Je to sice provokativní myšlenka, ale doporučuji se podívat například na fonotéku koncertů Mozarta, Beethovena, Brucha, Mendelssohna, Brahmse, Čajkovského, Sibelia, ba i Prokofjeva… Nepochybuji, že i v dalším půlstoletí přibude řada snímků, snad i něčím inovativních, ale přece jsou věčným obehráváním stále téhož poněkud znuděnými houslisty, kteří hledají změnu. Námět, kterým by oživili svoje putování za hudbou. Na stole mám čtyři novinky čtyř silných individualit – dvě hvězdy světového renomé a dva čeští umělci v různém stadiu kariéry.

Kariéra Daniela Hopea mi připadá jako útěk ze škatulek, z konvencí koncertního života. Hraje sice nutné Beethoveny, Bruchy, Mendelssohny…, ale ještě raději provokuje a překvapuje. Jeho nový projekt překvapí, potěší i zklame. Hope vybral pro svoje hollywoodské album hudbu skladatelů, kteří z různých důvodů utekli před fašisty do Ameriky. Brzy sice poznali, že to není ráj na zemi, ale každý po svém tam svou hudbu uplatnili, někteří dokonce velmi úspěšně. Uměleckým vrcholem je bezpochyby Korngoldův Houslový koncert D dur. Melodicky silná hudba, která se ale musí citlivě zahrát, aby z toho nebyl kýč. Inteligentní Hope si s tím bez problémů poradil a jeho nahrávka patří k těm skutečně špičkovým. (Některé barvy a frázování, které použil, jsem ještě neslyšel.) Známé filmové melodie (John Williams – téma ze Schindlerova seznamu, Ennio Morricone – téma z Nuovo Cinema Paradiso) střídá s pozapomenutými kousky (Miklós Rózsa – téma z El Cida). Zajímavou tečkou je originální verze tématu s filmu Casablanca v osamocených sólových houslích. Více či méně vydařené aranže hyzdí jen účast Stinga. Zpívá nostalgický text písně The Secret Marriage. Hannsi Eislerovi a Bertholdu Brechtovi udělal svým chraplákem medvědí službu. Kdeže jsou sugestivní kreace Ute Lemper!

HHH

Pavel Šporcl

Gipsy Fire

Pavel Šporcl – housle, Gipsy Way Ensemble. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2014, studio Domovina. Vydáno: 2014. TT: 79:22. DDD. 1 CD Supraphon SU 4180-2.

Pavel Šporcl, který je právem členem domácí elity houslí, opět vstoupil nahrávkou do světa „cikánské“ hudby. Autentičnost live nahrávce dodává skupina Gipsy Way. Velmi dobré aranže pana Šporcla oscilují mezi světem romantické artificiální hudby a jakýmsi „Zigeuner Abendem“ a většinou to kupodivu funguje. Občas je už uslzenosti, rozněžnění a exprese nad mou míru pochopení, ale rád uznávám, že jsem v tom omezen a výsledek je bezpochyby věrohodný. Být „gádžou“ a vést cikánský soubor však není lehké. Pan Šporcl už za ta léta zná perfektně styl, nicméně je zvláštní, že to pro mě není tak přesvědčivé jako výkony špičkových cikán­ských primášů typu Robyho Lakatose. Pavel Šporcl je zralým umělcem, který hrál z houslové literatury už snad vše podstatné. I jeho žánrové těkání odráží ustavičné hledání, což je mi sympatické. Nejsem si však jistý, jestli oscilace mezi klasikou a romským světem je to pravé. Krátkodobě to jistě přináší jak umělecké, tak i komerční uspokojení, ale nechce se mi věřit, že tímtéž se bude zabývat i za třicet let.

HHHH

Jiří Vodička

Violino Solo

Jiří Vodička – housle. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2014, studio Martínek. Vydáno: 2014. TT: 61:12. DDD. 1 CD Supraphon SU 4175-2.

Pro Jiřího Vodičku je nahrávka u Supraphonu stoprocentním sólovým debutem. Natočil totiž více než hodinu hudby bez doprovodu. Nad některými čísly (Ernstova fantazie na Schubertova Krále duchů, Paganiniho capriccia č. 5, 1524 a variace Nel cor più non mi sento) se tají dech. Ysaÿeova Sonáta č. 3 d moll „Ballade“ je tak interpretačně zralá a v detailech domyšlená, že se nechce věřit, že houslista nemá ani Kristova léta. Na závěr zařadil Bachovu Partitu č. 3 E dur, která není zahraná špatně, je zde cítit velká snaha o stylové zvládnutí celku, ale měl ji nahrát až za deset, patnáct let, kdy bude mít zcela jistě víc klidu a tónové apartnosti.

HHHHH

Lisa Batiashvili

Bach

Lisa Batiashvili – housle, François Leleux – hoboj, hoboj d’amore, Emmanuel Pahud – flétna, Sebastian Kliner – violoncello, Peter Kofler – cembalo, Komorní orchestr Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Text: A, N, F. Nahráno: 2013, August Everding Saal Grünwald, Mnichov, 2014, Himmelfahrtskirche, Mnichov-Sendling. Vydáno: 2014. TT: 69:19. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 479 2479.

Podstatně lépe dopadl Bach od Lisy Batiashvili. Srovnávat oba houslisty je však ale v podstatě nefér. Jako bych porovnával Sněžku a Elbrus. Má výjimečně krásný, sladký tón (určitě i lepší nástroj). Ze hry pana Vodičky mám pocit bravury a že je to strašně těžké, Batiashvili vás hladí jako vánek a hraje přinejmenším stejně dobře, přičemž máte pocit, že je vše snadné. Její nahrávka Bachovy sólové Sonáty č. 2 a moll má kvality, které jsem už dlouho neslyšel. Vše je vylehčené – Grave je vznešené, Fuga netradičním pojetím ve frázování, výkladu polyfonie je vrcholem díla, Andante vás zklidní a Allegro, ač není povrchně vir­tuózní, vás už docela odvane do jiné­ho světa. Dalším silným bodem desky je Triová sonáta b moll Bacho­va syna Carla Philippa Emanu­ela. Muzicírování Batiashvili a flét­nisty Emmanuela Pahuda je hudebním požitkem jako kdysi tiramisu z restaurace Beccherie v Trevisu, kde se tento desert koncem 60. let zrodil. (Stejně jako její dialog s hobojistou Françoisem Leleuxem.) Přes nemalé kvality jsou ve stínu obou skladeb transkripce slavné árie Erbarme dichMatoušových pašijí, Houslový koncert E dur, Dvojkoncert pro housle a hobojSinfonieKantáty BWV 156.

Psáno pro: HARMONIE 11/2014

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.