čtvrtek, 12. únor 2004

Hélene Grimaud: Credo - Corigliano, Beethoven, Pärt

Napsal(a) 

booklet booklet
Pianistka Hélene Grimaud svou první nahrávkou u labelu Deutsche Grammophon představuje poměrně odvážný dramaturgický projekt. Již kombinace Coriglianovy Fantazie na ostinato (1985), Beethovenovy Sonáty č. 17 d moll op. 31 č. 2 "Bouře" , Fantazie pro klavír, sbor a orchestr c moll op. 80 a Pärtova Creda pro klavír, smíšený sbor a orchestr (1968) leccos o této umělkyni vypovídá: je odvážná, ráda riskuje a evidentně umí do svých plánů zapojit i další osoby - v tomto případě dirigenta Esa-Pekku Salonena. Nebyla by to ovšem Hélene Grimaud, aby čeřila vody jen volbou repertoáru. Pozornost budí i její interpretační přístup.

Chceme-li tento snímek hodnotit, nevyhneme se nutnosti zodpovědět si otázku: Co od této umělkyně můžeme očekávat, a co ne? V případě Grimaud je odpověď pro další postup velice důležitá. Pokud bychom se rozhodli, že budeme sledovat na prvním místě techniku, schopnost interpretky vyjádřit charakter skladeb nebo vyznění dramaturgie, případně, co nového, jiného přináší oproti tomu a onomu interpretovi, brzy bychom se dostali do slepé uličky. Grimaud má samozřejmě vynikající techniku, dokáže skladby logicky vystavět a celkové pojetí nahrávky vyznívá uspokojivě, zároveň si ale nelze nevšimnout, že tu a tam není tón jako ze škatulky, občas nám barva může připadat tupější (a nebyli bychom první, kdo by si toho všimnul), sólisté v Beethovenově Fantazii netvoří kompaktní souznění, ani orchestr není jako vysoustruhovaný. Podívejme se ale na interpretčina vlastní slova: "Proč existuje hudba, ne-li proto, aby pomáhala nejubožejším, nabízela záchranu v nejstrašnějších okamžicích a obnovovala ztracené srdce? Důležitý není hudebník, dokonce ani hudba. Jen posluchač a hvězda, která nenadále a zázračně vychází na obloze jeho smutku; vřelost v jeho chladu; nepoznaná naděje ve známém, rozbouřeném oceánu beznaděje. Tam spočívá láska." Nemusíme s touto myšlenkou souhlasit, ale nemá zřejmě význam očekávat od Grimaud něco - a posléze posuzovat -, o co se vůbec nehodlá pokoušet. Je zřejmé, že pianistka si umělecký žebříček hodnot seřadila zřetelně a svou desku mu zcela podřizuje. I to je důvod, proč nahrála sólová díla ve studiu (ráda zde zkouší nejrůznější možnosti provedení) a s orchestrem pořídila živý záznam: chce, aby dílo neztratilo obsah, napětí, aby bylo co "nejpřítomnější" a aby také mohla pořádně riskovat. V takovém případě je asi nejsmysluplnější soustředit se na otázku, nakolik se interpretce podařilo svým slovům dostát a nakolik její záměry zafungovaly.

Domnívám se, že po této stránce můžeme Hélene Grimaud a jejím kolegům blahopřát. Hrají a zpívají, ne sice dokonale, ale jako o život. Pianistka je se skladbami tak vnitřně propojená, že jim dodává ono kouzelné "něco navíc" a má ho věru na rozdávání. Jako epický vypravěč rozprostírá před posluchače poutavé dramatické příběhy plné úzkostných šepotů, vášnivých výkřiků, bolestivých sténání, něžných dotyků i smířlivé odevzdanosti. Přesto se nenechává emocemi strhnout a hudbou ovládnout. Otěže třímá pevně - mužně v rukou, a do svých riskantních skoků strhává bez potíží muzikantsky spřízněného Salonena, pod jehož vedením orchestr i sbor vedou se sólistkou přesvědčivý, sdělný a napínavý dialog. Taková odvaha si podle mě zaslouží nejvyšší ocenění.

Dina Šnejdarová

Klavíristka Hélene Grimaud , jejíž první nahrávku pro label Deutsche Grammophon držíme v ruce, je známá tím, že pěstuje vlky a má synestetické schopnosti. Zkusme se však nyní zaměřit hlouběji spíše na její interpretaci a hudební myšlení (CD nám k tomu poskytuje dostatek příležitostí).

Skladby na disku, určené pro sólo klavír (Fantazie na ostinato Johna Corigliana a Beethovenova Sonáta č.17 d moll op.31 č.2 zvaná "Bouře" ) vypovídají o interpretce celkem jasně. Její hra, jakkoliv propracovaná do detailů, se nevyznačuje příliš zajímavou úhozovou či zvukovou kulturou, ani ohromným dynamickým rozpětím. V tichých pasážích se jí někdy neozve tón, hlasité bychom si místy představili razantnější. Je však zřejmé, že Grimaud je klavíristka s dokonale jasnou představou o celku skladby a se skvělým cítěním načasování tektonických vrcholů či propadů. Zároveň má cit pro stylizačně zajímavé místo a dokáže ho ještě zvukově ozvláštnit (například přeznívání melodie do akordů před reprízou 1. věty v Beethovenovi). Tyto vlastnosti vystupují na povrch i ve skladbách s orchestrem a se sborem (Beethovenova Fantazie pro klavír, sbor a orchestr c moll op. 80 a Credo pro klavír, smíšený sbor a orchestr Arvo Pärta), k nim pak přistupuje ještě jedna důležitá: schopnost spolupráce a soucítění ve frázování a rytmu (zvláště patrná v "komorních" pasážích ve Fantazii). Jakkoliv jsou obě díla koncertantní, Grimaud naštěstí ví, kdy se zvukově upozadit a kdy naopak podpořit ostatní barvy.

Nad výkony ostatních interpretů nahrávky lze jen zaplesat: sbor je vynikající, ladí, je mu rozumět a je dostatečně slyšet i v tutti, orchestr pod vedením Esa-Pekky Salonena odvádí též vynikající výkon (snad jen klarinety v Beethovenovi jsou trochu níže). V některých (aleatorních) pasážích Pärtovy skladby pak běhá mráz po zádech, takový je to zvuk!

Michal Nejtek

Za těžiště svého posledního CD považuje Hélene Grimaud Beethovenovu Fantazii c moll op. 80, ale daleko zajímavější mi připadá její podání Beethovenovy Sonáty d moll op. 31/2 "Bouře". Vyznačuje se velkou zvukovou fantazií a plným, velmi barevným tónem. Levá ruka Hélene Grimaud je tak pevná a znělá - především v první a třetí větě - že působí až dojmem mužské hry. Oproti tomu "recitativy" první věty i celá druhá věta vyznívají nesmírně étericky a žensky. Velice vzdušná je i věta finální. Mimořádnou zvukovou představivost Hélene Grimaud a citlivou práci s časem oceníme také v Coriglianově Fantazii, vystavěné z minimalistických prvků (rytmický a harmonický model z volné věty Beethovenovy 7. symfonie). Beethovenově Fantazii c moll, dílu formálně poněkud problematickému, se Hélene Grimaud snaží dodat jak vzlet, tak určitou dávku monumentality (Jan Panenka hrál rozsáhlou sólovou introdukci téměř dvakrát rychleji). I orchestr a sbor znějí velkoryse - přinejmenším v tutti partiích. Ale sólo flétny působí tak dýchavičně, že by se snad na profesionálním snímku ani nemělo objevit. Také kvartet sólistů je barevně dost nevyrovnaný. Závěrečné Pärtovo Credo tenhle rozpačitý zážitek naštěstí vyhladí. Na základě veršů 5,38-39 z Matoušova evangelia, v nichž nad starozákonní "oko za oko..." je povýšeno novozákonní "...abyste se zlým nejednali jako on s vámi," tu Pärt konfrontuje dva diametrálně rozdílné hudební světy: proti serialismu s aleatorikou staví slavné Bachovo Preludium C dur z 1. dílu Dobře temperovaného klavíru . Dílo nabízí řadu výkladových rovin, přičemž Bachovo Preludium můžeme vnímat třeba jako očistnou lázeň v chaosu aleatoriky, ale také jako symbolický odkaz na první kapitolu "Starého zákona" klavírní hry. Ať už umělecké výkony na tomto CD posuzujeme jakkoli, rozhodně se jedná o projekt, který přináší mnoho podnětů k přemýšlení.

Věroslav Němec

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 68:31

Nahráli: Hélene Grimaud - klavír, Swedish Radio Choir, Lone Larsen - sbormistr, Swedish Radio Symphony Orchestra, Esa-Pekka Salonen

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.