pátek, 27. srpen 2004

Heitor Villa-Lobos: Symfonie č. 10 "Amerindia"

Napsal(a) 

Pětidílná Desátá symfonie brazilského skladatele Heitora Villa-Lobose je zároveň označena jako oratorium a jako takové koncipována. Spojuje myšlenky světské i duchovní, prvky folkloru i umělé hudby, etnické elementy Jižní Ameriky i evropské zkušenosti, těží z legend i historie. Skladba vznikla jako zakázka k 400. výročí založení města S°o Paulo (24. ledna 1554). Čistě instrumentální je pouze první věta s podtitulem Země a její tvorstvo. Vokální části využívají lidský hlas jako další barvu orchestru (ženský sbor bez textu), textované části obsahují pasáže v lidovém jazyce tupi, portugalštině a latině, jako přírodní zvuk jsou zakomponovány hlasy ptáků. Skladba je zároveň holdem osobnosti jezuitského misionáře Josého de Anchiety (1534-1597), z jehož mariánské poemy De beata Vergine Dei Matre Maria je převzat text poslední (latinské) části. Anchieta byl roku 1980 svatořečen papežem Janem Pavlem II. Pro nás, kdo jsme se z dějin dozvídali o genocidě původního obyvatelstva Jižní Ameriky španělskými conquistadory, může taková pocta příslušníku politiky evropských uchvatitelů připadat absurdní. Anchieta se však narodil na Kanárských ostrovech, Brazilci jej jako sběratele lidových písní a legend považují za zachránce kulturních stop původního obyvatelstva a zároveň za spolutvůrce kodifikovaného spisovného jazyka Brazílie. Vzestupy a zániky kultur mají zkrátka mnoho vrstev. Skladatelův postoj k této otázce naznačuje charakter druhé věty, jež se sice jmenuje Válečný pokřik , ženské hlasy však na vokál zaznívají kdesi v dálce v pianissimu za doprovodu sólových houslí a basové sólo, zastupující budoucí pány země, přichází s palmovou ratolestí. Ve čtvrté části vystupuje sám Anchieta, v dialogu s "amerindií", lingvistickým symbolem amerických Indiánů. Pátá, nejreligióznější část, končí alelujatickým chvalozpěvem na den obrácení sv. Pavla. Hudba Heitora Villa-Lobose však možná tentokrát příliš podlehla grandióznosti koncepce, jež byla současně zatlačována do pozadí obavou z přílišného patosu. Více než hodinová skladba přes různá tempová označení vět a evidentní mísení hudebních stylů odplývá jakoby v jednom tempu a jedné atmosféře. Ani instrumentace nepřináší zvláštní překvapení (až na "brittenovská" glissanda v první části, nápadně podobná "mořským" vlnám v Peteru Grimesovi), závěrečné aleluja se z celkově zvukově stejnorodé hladiny jako by "utrhne" teprve v posledních sekundách. Po napínavé hře s kombinací jihoamerických a evropských barokních prvků, jaké známe z Bachianas brasileiras , ani stopy. U skladby, jež potřebuje tři sólisty, čtyři sbory a orchestr, se u mne dostavil zážitek spíše ze studia samotného libreta (otištěného španělsky, portugalsky, francouzsky a anglicky) než z hudby. Zda však náhodou není na vině opatrné dirigentovo vedení mohutného aparátu nemohu pro nemožnost srovnání s jiným provedením posoudit.

Vydavatel: Harmonia mundi ibÉrica / Classic

Stopáž: 66:48

Nahráli: Francisco Vas - tenor, Enrique Baquerizo - baryton, Santos Ari×o - baryton, Coral Universitat de Illes Balears, sbormistr Joan Company, Coral Reyes Bartlet, sbormistr José Híjar Polo, Coro de Cámara de Tenerife a Coro del Conservatorio Superior de Música de Tenerife, sbormistryně Carmen Cruz Simú, Orquesta sinfónica de Tenerife, Vic

Body: 3 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.