Hector Berlioz: Symphonie funebre et triomphale, Final de la scene héroeque de la révolution greque

Nahrávka firmy Calliope přináší kombinaci kompletního díla s vybranou scénou z rozsáhlejšího scénického díla od francouzského skladatele Hectora Berlioze. Jde jednak o Symphonii funebre et triomphale op. 15 , jednak o závěrečnou větu z kantáty Scéne héroeque . Symfonie smuteční a triumfální představuje dílo úzce spojené s historickými událostmi francouzského národa. Berlioz ji psal roku 1840 na objednávku tehdejšího ministra vnitra, a sice pro příležitost přenesení ostatků obětí červencové revoluce v Paříži z roku 1830 ke sloupu na pařížské náměstí "de la Bastille". Dílo v interpretaci Orchestre d'Harmonie des Gardiens de la Paix de la Préfecture de Police de Paris pod vedením dirigenta Philippa Ferroa zdařile umožňuje posluchači, aby se vpravil do minulých událostí. Berlioz se jako odvážný instrumentátor k danému úkolu nanejvýš hodil, neboť jako odvážný experimentátor si s instrumentací pro dechový orchestr, doplněný pouze skupinou bicích nástrojů, jistě věděl rady lépe než kdekterý jiný skladatel jeho doby. Je totiž třeba si uvědomit, že dílo poprvé provedl vojenský orchestr pod širým nebem a navíc za chůze při přenášení pozůstatků padlých. Zřejmě z tohoto důvodu je první věta (Marche funebre ), založená na střídání pregnantní rytmické figury smutečního pochodu s kontrastní lyrickou myšlenkou, neobvykle dlouhá. Do druhé věty (Oraison funebre ) Berlioz integroval část ze své opery Les frans-juges (snad z časových důvodů?). V závěru třetí věty (Apothéose ), jež byla určena pro moment příchodu celého procesí na bastilské náměstí, vstupuje ve finální fázi smíšený sbor Le chur Colonne pod vedením Patricka Marcoa. Tento sbor, obohacený o chlapecké hlasy, se uplatňuje též v závěrečné čtvrté části výše zmíněné kantáty La Révolution Greque , komponované v letech 1825-26 rovněž v reakci na revoluční události, tentokráte v oblasti Řecka. Přesnost a vyvážená vzájemná spolupráce mezi sborem a orchestrem dává možnost vzniku přirozeného napětí a dramatičnosti, jež jsou ve finále kantáty bohatě zastoupeny.

Francouzský orchestr policejního ředitelství si vede velmi dobře. Hraje skutečně s vojenskou disciplínou, snaží se respektovat dynamické jemnosti, i když bychom při důsledné kontrole s partiturou v ruce (interpreti použili pro studium kritické urtextové vydání nakladatelství Bärenreiter) odhalili i některé nedodržení frázovacích obloučků a málo výrazné odlišování prudkých subito kontrastů, kterých zaznamenal skladatel do not opravdu početně. Dále bych si dovolila zmínit ještě jeden drobný nedostatek, týkající se absence časových údajů trvání jednotlivých kusů v bookletu. Tím ovšem nahrávka ze své kvality a originality ničeho neztrácí a bookletem ostatně také zaujme, neboť upoutává vhodně zvolenou miniaturní reprodukcí obrazu Louise Davida: Le Serment des Horaces (Horaciova přísaha).

Vydavatel: Calliope / Classic

Stopáž: 37:56

Nahráli: Laurent Madeuf - sólový trombón, Le chur Colonne, sbormistr Patrick Marco, Orchestre d'Harmonie des Gardiens de la Paix de la Préfecture de Police de Paris, Philippe Ferro

Body: 4 z 6