Dirigent, zřejmě ve snaze udržet formální celistvost díla, vede orchestr do určité hybnosti a neponechává tak příliš prostoru pro „snění“. Jednotlivé části symfonie jsou tak sice vnitřně semknuté, fráze jsou přirozeně vystavěné, ale často se vše děje bez potřebné dávky fantazie, která je pro dílo tak příznačná. Schází tu i hýřivá vnitřní spontánnost a svoboda nespoutaného Berlioze. Pocit určitého zlomu přichází ve velmi krásně zahrané pasáži, zaznívající v samotném úvodu třetí části zvané Na venkově . Volání pastýřů (dialog hoboje s anglickým rohem) alespoň na chvíli zastavuje čas a přináší lahodný poetický kontrast k výše zmíněné plynulosti, která je jakýmsi skrytým vyšším řádem prolínajícím se celou symfonií.
Smrt Kleopatry vyznívá díky dramatickému přednesu mezzosopranistky Olgy Borodiny velmi zajímavě. Její velké hlasové dynamické rozpětí značně umocňuje vlny citových vzrušení, které se v samotném závěru ztrácejí v krásném pianissimu, zpívaném místy překvapivě non vibrato. Rušivým momentem u sólistky je však někdy intonační neurčitost a ztráta hlasové sytosti. Orchestr se zde prezentuje jako prvotřídní partner, který pohotově přechází z doprovodné role do role dějově nosné.
Vydavatel: Philips / Universal Music
Stopáž: 72:21
Nahráli: Olga Borodina – mezzosoprán, Wiener Philharmoniker, Valerij Gergijev
Body: 4 z 6
