sobota, 15. říjen 2011

Hans Pfitzner, Siegfried Wagner - Koncert pro housle h moll op. 34, Koncert pro housle

Napsal(a) 

Hans Pfitzner, Siegfried Wagner - Koncert pro housle h moll op. 34, Koncert pro housle Hans Pfitzner, Siegfried Wagner - Koncert pro housle h moll op. 34, Koncert pro housle

Juraj Cizmarovic – housle, WDR Rundfunkorchester Köln, Marcus Bosch – dirigent. Text: A, N. Nahráno: 15. – 18. 9., 27. – 30. 4. 2009 WDR Köln. Vydáno: 2011. TT: 64:03. DDD. 1 CD Coviello Classics COV 31104.

Na recenzovaném snímku jsou šťastně spojena tři skladatelská jména, která mají mnoho společného. Hans Pfitzner (1869 – 1949) je obecně znám především svou operou Palestrina z roku 1915, velkolepým dílem pohříchu málo uváděným pro interpretační náročnost, a nanejvýš ještě písněmi. Hudební historikové znají jeho spis Nová estetika hudební impotence, a pak už se ví jen o jeho antisemitských výrocích (dozajista znal Wagnerův spis Židovství v hudbě) a kličkování v kulturní politice třetí říše. Zahořklý svéhlavec, který ještě před válkou ztratil prvního syna, dcera spáchala sebevraždu a druhý syn padl na ruské frontě, rád přijímal pocty, lhostejno od koho, a hrůzy nacismu omlouval až do konce života. Pfitzner jako osobnost je tedy lidský problém. Jeho Houslový koncert jsem slyšela poprvé; po několikerém poslechu mi bylo zřejmé, že jako si dítě nezaslouží, aby splácelo hříchy svých rodičů, ani Pfitznerovo dílo není dobré šmahem odsoudit k práchnivění v archivech. Problém jeho tvorby je stejný jako u mnohých jiných, kteří tvořili na hranici stylů. V zásadě zůstal autorem německého romantismu, následovníkem Wagnerovým, ovšem nikoli takové osobitosti jako např. Richard Strauss. V oboru instrumentálního koncertu věnoval tři skladby violoncellu, po jedné klavíru a houslím, zkomponoval ještě Duo pro housle, cello a malý orchestr. Koncert pro housle byl psán roku 1923. V razanci a ostrém nástupu tématického materiálu je znát snaha vyrovnat se s dobovými impulsy, téměř by se dalo říci, že směřuje k věcnosti, spojované především s tvorbou Hindemithovou. K moderní linii se přihlásil i koncentrací vícevěté formy do plynulého proudu, v průběhu skladby však zůstává zřetelné jeho romantické východisko. Konflikt naznačený v úvodu skladby mizí, skladba přechází do tanečně pojatého, laskavého ronda. Skladba vykazuje zvládnuté řemeslo ve formě a instrumentaci, harmonické koření těží z obohacení chromatickými tóny. Sólistovým úkolem není romantický původ díla potlačit, naopak, jeho rozpornost je, pokud jí interpret porozumí, zároveň kladem. Houslista si bezpochyby dobře zahraje, stejně tak jako v Houslovém koncertu Siegfrieda Wagnera. Syn Richarda Wagnera, narozený ve stejném roce jako Hans Pfitzner, si musel cestu k hudbě probojovat proti otcově vůli (i v tomto se Pfitzner řídil příkladem Wagnerovým, jeho synovi Peterovi se však zlomit otcovu vůli nepodařilo). Siegfried Wagner otcův stín přesto nikdy zcela nesetřásl. V opeře se závislost na něm snažil obejít únikem od mýtu k pohádce, čistě instrumentálních děl, kde by s ním nebyl srovnáván, napsal jen několik. Houslový koncert je z roku 1915 – to už byl Siegfried Wagner autorem devíti oper. Z do té doby poslední An allem ist Hütchen schuld (Za všechno může skřítek Klobouček ) vytěžil tematický materiál koncertu. Je rovněž jednovětý jako koncert Pfitznerův, a jistě lépe vnímatelný, pokud jsou známy postavy opery, jim přisouzená témata a jejich vztahy, neboť se v zásadě jedná o programní skladbu (životopisci v ní hledají autobiografické rysy, související s nadcházejícím sňatkem s Winifred Williams). Snímek uzavírá instrumentální verze písně SnyWesendonck-Lieder Richarda Wagnera, v autorské úpravě s houslovým sólem, kterou skladatel nechal Mathildě Wesendonck zahrát jako dárek k narozeninám. Ve Wagnerově monumentální tvorbě je to drobnička, dokládající, jakým byl mistrem svého umění. Ve schopnosti zapůsobit harmoniemi a dotknout se jimi nejcitlivějších strun jej žádný z nástupců nedostihl. Slovenský houslista Juraj Cizmarovic si vybral skladby pro profilové CD výtečně. Nejen že na nich mohl ukázat všechny klady své hry – intonační jistotu, tvorbu tónu, technickou preciznost, ale ještě nabídl něco nového, co stojí za to poznat. A je dobře, že v tom našel souznění s Rozhlasovým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu a s dirigentem Marcusem Boschem.

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.