středa, 31. červenec 2013

Gustav Mahler - Symfonie č. 9

Napsal(a) 

Gustav Mahler - Symfonie č. 9 Gustav Mahler - Symfonie č. 9

Los Angeles Philharmonic, Gustavo Dudamel – dirigent. Text: A, N, F, Š. Nahráno: 2/2012 (živá nahrávka: Walt Diensy Concert Hall, Los Angeles). Vydáno: 2013. TT: 45:59, 40:07. DDD. 2 CD Deutsche Grammophon 479 0924.

Má potřeba vymluvit se hudebně-symfonicky “ – napsal v souvislosti se svým dílem Gustav Mahler – „začíná teprve tam, kde vládnou temné pocity: u brány, jež vede do jiného světa: světa, v němž se věci nerozlišují v prostoru a čase .“ Takřečený „vnitřní program“ mahlerovských symfonií – na rozdíl od programu „vnějšího“, jenž je sledem obrazů či obrazných dojmů –, o kterém hovoří skladatel na jiném místě, tak není ničím jiným než hudebním vyjádřením oněch „temných pocitů“, v pojmech dobové estetiky pocitů in abstracto . A spatřovat v Mahlerově Deváté symfonii hudební anticipaci skladatelovy vlastní smrti, což je běžným „obrazným“ či „programovým výkladem“ onoho díla, je v tomto nasvětlení necitlivým naturalismem (chápání úvodních taktů coby imitace Mahlerovy srdeční arytmie je konkrétním – ne jediným – příkladem). Mahlerova poslední dokončená – příznačně devátá – symfonie je mnohem více „zvukovým zpodobněním smrti samé“, jak o tom hovořil svého času Leonard Bernstein, než smrti té nebo oné (řečeno s Schopenhauerem) bytosti: ať Mahlera samého, nebo jeho dcery, jak se píše v bookletu k CD (Julian Johnson). Venezuelský dirigent Gustavo Dudamel (* 1981), současný šéf Los Angeles Philharmonic , nemusí být zvlášť představován: nadějný zjev mladé dirigentské generace má za sebou již řadu úspěchů a těší se mezinárodnímu renomé. Jeho nahrávka Mahlerovy Deváté symfonie s výše zmíněným orchestrem není dirigentovým prvním a jediným mahlerovským počinem (interpretoval tak například Mahlerovu První, Pátou, minulý rok nahrál Osmou). Dudamelova interpretace Mahlerovy Deváté vyniká precizním a kompaktním orchestrálním zvukem – je téměř s podivem, že se jedná o živou nahrávku! –, zároveň však ani v nejmenším neslevuje z cíle podat symfonii coby vysoce expresívní „chod pocitů“, jak o svém symfonickém díle hovoří Mahler sám. Monumentální architektura první věty tak v Dudamelově podání vyznívá jako hudbou rozezněné drama (ovšem v žádném případě nesází na pouhý efekt), dvě prostřední věty – obě svého druhu scherza – vynikají svou hravostí a tragičností zároveň a konečně ve čtvrté, závěrečné větě rozeznívá Los Angeles Philharmonic pod Dudamelovým vedením hlubokou kontemplaci o životě a smrti. Toto vše se děje svrchovaně kultivovanými prostředky a brilantním ovládáním dirigentského řemesla: ať už je to jemný cit pro volbu temp či dynamiky, odstínění a frázování různých – často krajně odlišných, bytostně kontrastujících – témat či vyváženost jednotlivých nástrojových skupin. Nemalou úlohu zde samozřejmě také sehrává vynikající Los Angeles Philharmonic, jejíž zvuk lze právem zařadit k těm nejlepším v celosvětovém měřítku. Ze všech těchto důvodů lze Dudamelovu nahrávku Mahlera každému posluchači jen doporučit.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.