Gustav Mahler: Symfonie č. 9

Zdeněk Mácal často zdůrazňuje, že typický rys českých orchestrů je "měkkost a zpěvnost" - a jeho pojetí ukazuje, že to myslí vážně a že na tom opravdu je kus pravdy. Přitom nejde o žádné namyšlené spoléhání na "české specifikum", ale o vzácný příklad umělecké poctivosti. Mácalův Mahler není melancholicky zahleděn do nekonečných dálek a délek. V porovnání s nahrávkami světových orchestrů je v ní jakoby méně existencialismu, ale je hřejivě zlidštěný a přitom ne prvoplánový. Nedýchá z něj mrazivé absolutno, ale jakási člověčenská vlídnost. Mácal bezhlavě nesoupeří s Vídeňskými či Newyorskými filharmoniky, ale dokonale využívá možností, které má. Jistá těžkopádnost sice prozrazuje, že orchestr má své limity, celkový dojem to ale nenarušuje. Díky pečlivému prokreslení hlasů neztrácejí obě pomalé věty napětí a neutápějí se v mlhách. Jde o sdílný a věrohodný snímek s bohatou výrazovou škálou.

Vydavatel: Music Vars

Stopáž: 79:20

Nahráli: Symfonický orchestr hl. m Prahy FOK, Zdeněk Mácal

Body: 4 z 6