Ileana Cotrubas, Heather Harper, Hanneke van Bork, Birgit Finnilä, Marianne Dieleman, William Cochran, Hermann Prey, Hans Sotin – zpěv, Jo Juda – housle, Kees de Wijs – varhany, Toonkunstkoor Amsterdam, De Stem des Volks Amsterdam, Collegium Musicum Amstelodamense, Childern`s Choirs of the Churches of St. Willibrord and St. Pius X. Amsterdam, Frans Moonen – sbormistr, Royal Concertgebouw Orchestra, Bernard Haitink. Produkce: Jaap van Ginneken. Text: A, N, F. Nahráno:
9/1971, Concertgebouw, Amsterdam. Vydáno: 2006. TT: 70:45. DDD. 1 CD PentaTone Classics PTC 5186166 (distribuce Euromusica).
Až dosud jsem si myslil, že osmého Mahlera provedl nejsvižněji Rafael Kubelík v nahrávce z roku 1971, kdy vystačil s časem 74:24, například, oproti nahrávce Giuseppe Sinopoliho z roku 1987, která trvá 83:11. Na tomto CD však Bernard Haitink s „tisícovkou“ účinkujících prolétl cílem již za 70:45, tedy oproti Sinopolimu o 13 minut dříve. Svou osmou symfonii, kterou nadepsal slovy „Představte si, že vesmír začne zvučet a znít“, provedl Mahler poprvé 12. září 1910. Orchestr obsahoval 180 instrumentalistů, spojené sbory pak 858 vokalistů. Za dílčí zkoušky byl zodpovědný Bruno Walter, jemuž se Mahler v korespondenci z New Yorku svěřoval s obavami, že by koncert mohl získat cirkusový charakter. Mimo jiné měl na mysli i tempovou pevnost, jež je sice v případě podobných monstre-koncertů z pochopitelných důvodů nevyhnutelná, pro mystický rozměr Mahlerovy osmé by však měla fatální důsledky.
Nad prvním plánem z melodií, harmonií a rytmů se vznáší filosofická dimenze díla, pro kterou jsou sluchové orgány jen vstupní branou. V první větě zhudebnil Mahler svatodušní hymnus Veni creator spiritus (Ó, sestup duchu Tvoření ), ve druhé pak závěrečný text Goethovy tragédie Faust. V závěru symfonie se pak rozezní text Alles Vergängliche ist nur ein Gleichnis (Vše pomíjivé je jen podobenstvím ). Toto abstraktní sdělení označil Mahler Chorus mysticus a umocnil v hlubokých mužských hlasech, jež zvolna deklamují univerzální pravdu o pozemském dění. Na úplný závěr prosvětlí tíživou atmosféru fanfáry trubek, s připomenutím úvodního hymnu. To vše je nutné vědět při kritickém poslechu skladby, jejíž hudebně-výrazové prostředky jsou závislé na abstrakci textu. Pokusím se nyní porovnat sledované pojetí Bernarda Haitinka s nahrávkou Václava Neumanna z roku 1982 (78:56), kterou považuji za vzorovou. V úvodní části symfonie zaznívá jásavé zvolání Veni, Creator Spiritus, podporované pochodovým rytmem s fanfárami trubek. Zatímco Neumann je schopen udržet nadšení účinkujících po celou dobu tohoto textu, Haitinkova verze ztrácí brzy napětí, projevující se i uvadlými vstupy sólové trubky. V Neumannově pojetí pak trubka každým svým tónem graduje a závěrečné tóny mají díky volnějšímu tempu dokonce i čas na zesílení již tak dost razantního zvuku. Rozdíly v obou nahrávkách se však nejvíce projevují v úvodu druhé části symfonie, v němž se probouzejí mystické síly. Neumannova „beztempovost“ dává volnost ostinátním figurám v kontrabasech a současně zbavuje sólové vstupy dechových nástrojů rytmické svázanosti. V Haitinkově rytmizačním pojetí mám spíše pocit smutečního pochodu než vstupu do tajemné brány. Závěrečný Chorus mysticus je pak spíše sbor unavený a s Neumannovým „rozezněním vesmíru“ má jen málo společného.
Body: 4 z 6
