úterý, 24. leden 2006

Gustav Mahler: Symfonie č. 8 Es dur

Napsal(a) 

Gustav Mahler: Symfonie č. 8 Es dur Gustav Mahler: Symfonie č. 8 Es dur

Christine Brewer, Soile Isokovski, Juliane Banse, Birgit Remmert, Jane Henschel, Jan Villars, David Wilson-Johnson, John Relyea, City of Birmingham Symphony Chorus, London Symphony Chorus, City of Birmingham Symphony Youth Chorus, Toronto Children's Chorus, City of Birmingham Orchestra, Sir Simon Rattle. Produkce: Stephen Jones. Text: A, N, F. Nahráno: live, 5., 8., 9. 6. 2004, Symphony Hall, Birmingham. Vydáno: 2005. TT: 77:36. DDD. 1 CD EMI Classics 7243 5 57945 2 9 (EMI).

Všímá-li si v současnosti - tedy v době počítačových střihů a dokonalých hudebních nástrojů - recenzent ladění a souhry, považuji to za pohled povrchní a zbytečný. Za tímto samozřejmým prvním plánem se rozprostírá filozofická dimenze díla, která přenáší posluchače daleko nad možnosti, jakými jsou obdařeny sluchové orgány člověka. Tato transformace od kvality fyzické po kvalitu duchovní je zvláště markantní v případě, jedná-li se o symfonické dílo, jež prostředky hudebně-výrazovými reaguje na filozofický rozměr díla literárního, což je případ Osmé symfonie Gustava Mahlera. V první větě zhudebnil Mahler svatodušní hymnus Veni creator spiritus (Ó, sestup duchu Tvoření ), ve druhé pak závěrečný text Goethovy tragédie Faust . Zvukové proporce rozšiřují dvojnásobné dechy a bicí, dále klavír, harmonium, mandolína, varhany, nadto vokální sóla, dva smíšené sbory a jeden sbor chlapecký. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že Mahler toho "říká" hodně a složitě. O to náročněji probíhá pak proces hledání individuální "pravdy" u každého dirigenta a jak rozdílný může být výsledek třeba jen tempově, ukazují tyto příklady: Václav Neumann 78:56 (1982), Giuseppe Sinopoli 83:11 (1987), Rafael Kubelík 74:24 (1971), Claudio Abbado 81:20 (2002). Mezi pojetím Sinopoliho a Kubelíka je devět minut! Simon Rattle , jenž vystřídal Claudia Abbada za šéfovským pultem Berlínské filharmonie, se tempově nejvíce blíží pojetí Václava Neumanna, žel, pouze v tomto směru. Zatímco Neumann pochopil a zdůraznil jásavou atmosféru středověkého hymnu, v níž jsou melodické fráze rozfázovány mezi smyčce a dechy - když smyčce jakoby v nádechu vygradují předvětí a dechové nástroje skutečně svůj díl tématu vydechují -, hraje Birminghamský orchestr tuto část bez vzruchu. Šťastný nebyl ani výběr vokálních sólistů, kteří zabarvením hlasu a vibratem spíše inklinují k využití scénickému než koncertnímu. Do zcela mystické polohy se propadá závěr druhé věty: Alles Vergängliche ist nur ein Gleichnis (Vše pomíjející je jen podobenstvím ). Mahler tuto část nadepsal Chorus mysticus a textové sdělení umocnil v hlubokých mužských hlasech, jež zvolna a s deklamační jistotou recitují univerzální pravdu o pozemském dění, které pomíjivé ve skutek mění. S podporou kontrabasů, jež se posléze ujímají vlády nad prosazujícím se tajemnem, dosahuje závěr symfonie neobyčejné sestupné gradace, kterou prosvětlí fanfáry trubek s připomenutím úvodního hymnu. Neumann upřednostnil plný zvuk kontrabasů se zvýrazněním nejhlubších alikvotů. Nechápu, za jakým účelem jsou na sledovaném CD právě tito nositelé tajemna uřezány. Člověk není většinou schopen podnikat náročnou myšlenkovou cestu za mystikou o své omezené vůli, a hudba je mu k tomu nápomocná více než všechny ostatní stimuly. Tato nahrávka ovšem mezi ně nepatří.

Vydavatel: EMI classics

Stopáž: 77:36

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.