Gustav Mahler: Symfonie č. 7

Jméno Hermanna Scherchena (1891-1966) nepatří k nejznámějším, tato nahrávka ale působí jako zjevení. Lze ji navíc považovat svým způsobem za interpretaci autentickou. Scherchen Synfonii poprvé hrál při její berlínské premiéře roku 1911 jako violista pod taktovkou Oscara Frieda, blízkého přítele Gustava Mahlera, který byl provažován za tlumočníka nejpovolanějšího. A skutečně, u málokteré nahrávky máte tak intenzivní pocit, že všechno je na svém místě - tedy ne jen tóny, ale i akcenty, výrazovými odstíny i volbou barev. To všechno sevřeno do monumentálního celku, v němž se posluchač nikdy neztrácí. Jde přitom o pojetí mimořádně energické, s ostře řezanými konturami, které ani na okamžik neupadne do sentimentu nebo okázalosti. Je to Mahler cílevědomý a odhodlaný bojovat, tedy nikoli "autor, který ani zde nepřekonal negativismus, beznaděj, temnotu a prázdnotu", jak informuje Schneiderův průvodce po světě orchestru 20. století. Za pozornost stojí obě soustředěné "Noční hudby", kde jiní dirigenti snadno upadnou do naivismů a triviální popisnosti - u Scherchena je druhá i čtvrtá věta cosi jako hluboká studna. Dirigent ale zároveň nikde neobrušuje hrany, takže prostřední Scherzo vyznívá mrazivě a skoro uhrančivě. Nahrávka se výrazovým rejstříkem leckde blíží Stravinskému, ale současně je velkým a emotivním zážitkem. Je v ní méně romantismu než v nahrávce Kubelíkově, ale hlavně je mnohem silnější, než tolik vyzdvihované snímky Boulezovy. Ty vedle ní působí jako dokonale čistá a zcela chladná "znějící struktura". Scherchen není tak perfekcionistický, a přesto dovede skvěle vystihnout všechny kontrapunktické efekty a hříčky. Orchestr přitom neztrácí přirozený zvuk, takže souhrnně vzato můžeme tuto nahrávku z roku 1953 dodnes považovat za vzorovou a inspirující.

Vydavatel: Westminster The Legacy / Universal Music

Stopáž: 77:52

Nahráli: Vienna State Opera Orchestra, Hermann Scherchen

Body: 5 z 6