Wiener Philharmoniker, Leonard Bernstein. Produkce: Hanno Rink. Text: A, N, F. Nahráno: live, 9/1987, Alte Oper, Franfurkt nad Mohanem. Vydáno: 1988. TT: 75:03. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 6334 (Universal Music).
Label Deutsche Grammophon otevřel novou reediční řadu – Grand Prix. Je pozoruhodné sledovat současnou reediční politiku. K tomuto trendu muselo dojít nejen z důvodu podstatně menších nahrávacích frekvencí posledních let (celosvětový trend), ale i z důvodu vysoké laťky technické úrovně, jakou nasadila už na počátku osmdesátých let minulého století digitalizace. A přiznejme, že ani tehdejší umělecká úroveň například v mahlerovském repertoáru nebyla v žádném případě nižší než dnes – spíše naopak! Jak vysvětluje v bookletu stručný propagační text, půjde tentokráte o nahrávky nejlepších interpretů u společnosti Deutsche Grammophon, jež získaly pozoruhodný ohlas u kritiků a mnohá z nich se dočkala i ocenění v podobě renomované ceny. Některá tato nová CD se jimi chlubí v poznámce hned na titulu bookletu, jiná (jako dnes sledovaný disk) pouze citáty z kritik. Nejde tedy pouze o snímky oficiálně vyznamenané konkrétními cenami, jak by mohlo z názvu vyplývat, nýbrž o významné interpretační počiny, jež zaslouží připomínky formou nových a nových reedic. Je u nich zachován i poněkud zkrácený původní text. Možná bychom očekávali – jako u báječné řady The Originals – text nový, týkající se konkrétních nahrávek. Škoda! Při pohledu na soupis první desítky titulů zjišťujeme, že firma Deustche Grammophon určila edici Grand Prix nahrávkám, jež až na výjimky pocházejí už z doby digitálního nahrávání, tedy jež jsme v podstatě do nedávné doby považovali za plně aktuální a současné – například Bartókovy smyčcové kvartety s Emersonovým kvartetem, Haydnovo Stvoření s Gardinerem či Heinichenovy Drážďanské koncerty s Goeblem.
Z Mahlera se objevila prozatím Pátá symfonie z Bernsteinova druhého, tedy „evropského“ kompletu pořízeného orchestry z Vídně a Amsterodamu. Před lety vnesl do mahlerovského světa mnoho podnětného, a to ne pouze z ryze hudebního hlediska. Donutil nás hlouběji se zamýšlet nad Mahlerem jako člověkem, nad mnohoznačností jeho hudebních výpovědí a v souvislosti s nimi dokonce i nad některými otázkami filozofickými. Bernsteinův Mahler se prostě stal fenoménem a není divu, že byl početnou řadou hudebních kritiků, ale i posluchačů označován superlativy. Jak promlouvá po letech, v nichž se objevily a objevují nové a nové nahrávky s různými dirigenty a orchestry, o nichž se diskutuje, zda Bernsteina překonaly či nikoliv? Pátá symfonie vznikla v září roku 1987 sestřihem živých záznamů několika koncertů Vídeňských filharmoniků s Leonardem Bernsteinem ve franfurktské Alte Oper.
Nemá smysl se znovu pouštět do analýzy, jichž bylo už napsáno bezpočet. Aktuálnější bude hledat prostřednictvím srovnání různých pojetí onu výjimečnost a osobitost. Dal jsem si tu práci a konfrontoval tuto nahrávku se sedmi dalšími – s jinými dirigenty a z různých dob. Byla to práce nesmírně zajímavá s velmi cennými poznatky! U Karajana obdivujeme velkorysost, úžasnou zvukovou kulturu a celkové nasazení vůbec – ovšem leckdy za cenu rozmazaných detailů. Neumann je s lipským Gewandhausem zajímavý čilým projevem a spíše pragmatičtějším přístupem – zvukově je však nahrávka chudší a méně dynamická (jde ovšem o starší snímek!). S Českou filharmonii pak tentýž dirigent představuje slušný, byť ne nijak výjimečný standard a ne vždy se zvukově vyrovnaným obrazem některých sekcí (místy překvapivě syrové žestě). Levine dokonale využívá technické brilance Chicagského symfonického orchestru – například závěr symfonie mu vychází nejefektněji a nejčitelněji. Jeden z nejosobitějších a nejpřístupnějších mahlerovských výkladů je Kubelíkův – zdravě vitální, muzikantsky přirozený, ničím nevykalkulovaný, cítíme, že pojetím je takřka ideální! Za velkou louží je právě dokončován komplet v San Franciscu. Pátá symfonie s Michaelem Tilsonem Thomasem má zajímavý výraz a je impozantní jednak technicky dokonalým zápisem (velmi bohaté dynamické propracování, perfektní homogenita nástrojových skupin – žestě znějí jako varhany!) a muzikantským dotažením do naprosté dokonalosti. Po Karajanovi natáčel Mahlera v Berlíně Abbado. Jeho Pátá je však úplně jiná a v určitém smyslu zajímavější než u velkého mága – zvuk není tak velkoryse jednolitý a monumentální, dynamický výraz však je proměnlivější a to i přesto, že jde o live snímek.
A nakonec Bernstein! Už úvodní fanfárová naléhavost a vstup nás výrazně upozorní na cosi výjimečného. Hudební nasazení celého ansámblu je strhující od začátku až do konce, propracovanost detailů neuvěřitelná. Při konfrontaci jakékoliv pasáže s předcházejícími snímky takřka vždy narazíme na něco osobitého a zajímavého. Nikde se například nesetkáme s tak obrovským dynamickým rozsahem v Adagiettu anebo s tak půvabným „venkovským“ rozjezdem Finale jako právě zde. Ona osobitost samozřejmě nemusí být vždy přijímána s všeobecným a bezvýhradným souhlasem. Avšak právě v této nahrávce i po letech cítíme, že tento výklad, možná v mnohém naoko intuitivní, má hluboké a celoživotními zkušenostmi pevné kořeny. Upřímně řečeno: při poslechu s odstupem času nás Leonard Bernstein osloví se stejnou intenzitou a výjimečností jako před dvaceti lety.
Body: 5 z 6
