sobota, 28. únor 2009

Gustav Mahler - Symfonie č. 5

Napsal(a) 

Gustav Mahler - Symfonie č. 5 Gustav Mahler - Symfonie č. 5

Wiener Philharmoniker, Leonard Bernstein. Produkce: Hanno Rink. Text: A, N, F. Nahráno: live, 9/1987, Alte Oper, Franfurkt nad Mohanem. Vydáno: 1988. TT: 75:03. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 6334 (Universal Music).

Label Deutsche Grammophon otevřel novou reediční řadu - Grand Prix. Je pozoruhodné sledovat současnou reediční politiku. K tomuto trendu muselo dojít nejen z důvodu podstatně menších nahrávacích frekvencí posledních let (celosvětový trend), ale i z důvodu vysoké laťky technické úrovně, jakou nasadila už na počátku osmdesátých let minulého století digitalizace. A přiznejme, že ani tehdejší umělecká úroveň například v mahlerovském repertoáru nebyla v žádném případě nižší než dnes - spíše naopak! Jak vysvětluje v bookletu stručný propagační text, půjde tentokráte o nahrávky nejlepších interpretů u společnosti Deutsche Grammophon, jež získaly pozoruhodný ohlas u kritiků a mnohá z nich se dočkala i ocenění v podobě renomované ceny. Některá tato nová CD se jimi chlubí v poznámce hned na titulu bookletu, jiná (jako dnes sledovaný disk) pouze citáty z kritik. Nejde tedy pouze o snímky oficiálně vyznamenané konkrétními cenami, jak by mohlo z názvu vyplývat, nýbrž o významné interpretační počiny, jež zaslouží připomínky formou nových a nových reedic. Je u nich zachován i poněkud zkrácený původní text. Možná bychom očekávali - jako u báječné řady The Originals - text nový, týkající se konkrétních nahrávek. Škoda! Při pohledu na soupis první desítky titulů zjišťujeme, že firma Deustche Grammophon určila edici Grand Prix nahrávkám, jež až na výjimky pocházejí už z doby digitálního nahrávání, tedy jež jsme v podstatě do nedávné doby považovali za plně aktuální a současné - například Bartókovy smyčcové kvartety s Emersonovým kvartetem, Haydnovo Stvoření s Gardinerem či Heinichenovy Drážďanské koncerty s Goeblem.

Z Mahlera se objevila prozatím Pátá symfonie z Bernsteinova druhého, tedy "evropského" kompletu pořízeného orchestry z Vídně a Amsterodamu. Před lety vnesl do mahlerovského světa mnoho podnětného, a to ne pouze z ryze hudebního hlediska. Donutil nás hlouběji se zamýšlet nad Mahlerem jako člověkem, nad mnohoznačností jeho hudebních výpovědí a v souvislosti s nimi dokonce i nad některými otázkami filozofickými. Bernsteinův Mahler se prostě stal fenoménem a není divu, že byl početnou řadou hudebních kritiků, ale i posluchačů označován superlativy. Jak promlouvá po letech, v nichž se objevily a objevují nové a nové nahrávky s různými dirigenty a orchestry, o nichž se diskutuje, zda Bernsteina překonaly či nikoliv? Pátá symfonie vznikla v září roku 1987 sestřihem živých záznamů několika koncertů Vídeňských filharmonikůLeonardem Bernsteinem ve franfurktské Alte Oper.

Nemá smysl se znovu pouštět do analýzy, jichž bylo už napsáno bezpočet. Aktuálnější bude hledat prostřednictvím srovnání různých pojetí onu výjimečnost a osobitost. Dal jsem si tu práci a konfrontoval tuto nahrávku se sedmi dalšími - s jinými dirigenty a z různých dob. Byla to práce nesmírně zajímavá s velmi cennými poznatky! U Karajana obdivujeme velkorysost, úžasnou zvukovou kulturu a celkové nasazení vůbec - ovšem leckdy za cenu rozmazaných detailů. Neumann je s lipským Gewandhausem zajímavý čilým projevem a spíše pragmatičtějším přístupem - zvukově je však nahrávka chudší a méně dynamická (jde ovšem o starší snímek!). S Českou filharmonii pak tentýž dirigent představuje slušný, byť ne nijak výjimečný standard a ne vždy se zvukově vyrovnaným obrazem některých sekcí (místy překvapivě syrové žestě). Levine dokonale využívá technické brilance Chicagského symfonického orchestru - například závěr symfonie mu vychází nejefektněji a nejčitelněji. Jeden z nejosobitějších a nejpřístupnějších mahlerovských výkladů je Kubelíkův - zdravě vitální, muzikantsky přirozený, ničím nevykalkulovaný, cítíme, že pojetím je takřka ideální! Za velkou louží je právě dokončován komplet v San Franciscu. Pátá symfonie s Michaelem Tilsonem Thomasem má zajímavý výraz a je impozantní jednak technicky dokonalým zápisem (velmi bohaté dynamické propracování, perfektní homogenita nástrojových skupin - žestě znějí jako varhany!) a muzikantským dotažením do naprosté dokonalosti. Po Karajanovi natáčel Mahlera v Berlíně Abbado. Jeho Pátá je však úplně jiná a v určitém smyslu zajímavější než u velkého mága - zvuk není tak velkoryse jednolitý a monumentální, dynamický výraz však je proměnlivější a to i přesto, že jde o live snímek.

A nakonec Bernstein! Už úvodní fanfárová naléhavost a vstup nás výrazně upozorní na cosi výjimečného. Hudební nasazení celého ansámblu je strhující od začátku až do konce, propracovanost detailů neuvěřitelná. Při konfrontaci jakékoliv pasáže s předcházejícími snímky takřka vždy narazíme na něco osobitého a zajímavého. Nikde se například nesetkáme s tak obrovským dynamickým rozsahem v Adagiettu anebo s tak půvabným "venkovským" rozjezdem Finale jako právě zde. Ona osobitost samozřejmě nemusí být vždy přijímána s všeobecným a bezvýhradným souhlasem. Avšak právě v této nahrávce i po letech cítíme, že tento výklad, možná v mnohém naoko intuitivní, má hluboké a celoživotními zkušenostmi pevné kořeny. Upřímně řečeno: při poslechu s odstupem času nás Leonard Bernstein osloví se stejnou intenzitou a výjimečností jako před dvaceti lety.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.