booklet
Překvapivým rysem této interpretace je jakási střídmost. Mezi
Abbadovou starší nahrávkou Mahlerovy
Třetí symfonie a touto je skoro takový rozdíl, jako mezi oběma komplety Beethovenových symfonií. Ta první kotví ještě v tradici velkolepého romantického symfonismu, tato by měla v něčem blíže k impresionismu. Na první poslech zní komorněji, její vnitřní svět je ale mnohem bohatší. (Podobný vývoj můžeme sledovat například u Libora Peška, srovnáme-li starší nahrávky děl Josefa Suka s ČF s pozdějšími Liverpoolskými). V citových pasážích si Abbado zachovává lehkost či dokonce noblesu, to ale v ničem neubírá na naléhavosti. Jeho práce s orchestrem je navíc tak precizní, že slyšíme i ty zvukové vrstvy, které jinde splývají. Hlas
Anne Larson má temnou altovou polohu - zatímco Jessye Norman na starší nahrávce zní rozechvěle a měkce, tady zní
Píseň půlnočního zvonu z Nietzschova Zarathustry jakoby z hlubin země. Detailní propracovanost možná odrazuje ty, kteří mají rádi Mahlera bezbřehého a citového. My, kteří právě takového Mahlera mít nemusíme, si tentokrát přijdeme na své. Je fascinující slyšet orchestr, který zahraje všechno na světě, kterak dovede hrát s tak dokonalou uměřeností. Něco takového by navíc u Mahlera nikdo nečekal - ale právě tím, že orchestr nikdy nehraje nadoraz, vynikne jemná, nekonečně bohatá a mimořádně invenční dirigentova práce s hlasy a barvami jednotlivých nástrojů. Devadesátiminutová skladba tak působí dojmem, že se v ní stále něco nového rodí, rozvíjí, žije. Nic se tu neděje dvakrát za sebou stejně! Je to mahlerovská oslava života v nejvyšší umělecké podobě. Abbadova velikost spočívá také v tom, že nezůstává u krásného a sleduje co nejlepší pochopení smyslu díla - požadavek samozřejmý jen zdánlivě. V první větě, převládá strohost žesťových nástrojů a "léto" v ní přichází jen velmi nesměle - a jeho vláda nastupuje vlastně až během věty. Máme tu postupné probouzení "léta" v lidském srdci, v lidské duši ale také lidské smyslovosti a tělesnosti a Mahlerovu hudbu, která líčí přírodu pohansky a zároveň velmi niterně. Mnohonásobná Óda na život, ke které je možné se mnohokrát vracet. Leonard Bernstein svého času tuto symfonii proslavil monstrózním pojetím, které je emotivní a místy až orgiastické. Abbado ji oproti tomu pojímá jednak mnohem komorněji, jednak mnohem víc "po italsku" - s větší zpěvností a lehkostí, jemností i hravostí. Díky zmíněné střídmosti navíc nejsme zahlceni zvukem, což otvírá možnost vnímat a pochopit symfonii jako promyšlený celek a ne jako velkolepý zvukový průvan. Tady nejde o to se v díle společně rozplynout (popřípadě rozpliznout), ale něco důležitého sdělit!
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 33:23 + 64:17
Nahráli: Anna Larsson - alt, City of Birningham Symphony Youth Chorus, Berliner Philharmoniker, Claudio Abbado
Body: 6 z 6 - tip Harmonie
