sobota, 3. leden 2009

Gustav Mahler - Symfonie č. 2 c moll

Napsal(a) 

Gustav Mahler - Symfonie č. 2 c moll Gustav Mahler - Symfonie č. 2 c moll

Sibylla Rubens - soprán, Iris Vermillion - mezzosoprán, MDR Rundfunkchor Leipzig, Howard Arman - sbormistr, Radio-Sinfonieorchester Stuttgart des SWR, Roger Norrington. Text: A, N, J. Nahráno: live, 7/2006, Liederhalle, Stuttgart. Vydáno: 2007. TT: 78:18. DDD. 1 CD hänssler classic SACD 93.166 (distribuce Rosa).

Nic se neděje bez příčin a následků, ani tato recenze. Počátkem září jsem se osobně poznal s redaktorkou Wandou Dobrovskou, když mi předávala CD s Mahlerovou "druhou", a o dva dny později zahajovala Česká filharmonie novou sezonu právě touto symfonií, s dirigentem Manfredem Honeckem. Obě provedení pojil nádherný hlas a přednes altistky Iris Vermillion . Další spojovníky se mi nepodařilo nalézt. Dva rozdílné pohledy na mahlerovskou hudbu (Norringtonovi stačilo na provedení 78 minut, Honeck potřeboval o 10 více), dvě rozdílné estetické roviny, dvě nesrovnatelné hudební výpovědi. Prostě, mnoho příčin pro vznik jedné recenze...

Gustav Mahler komponoval 2. symfonii c moll převážně v roce 1892 jako dějové pokračování své 1. symfonie a sám o tom v roce 1896 napsal hudebnímu kritiku Maxi Marschalkovi: "Prvou větu jsem nazval Smuteční slavnost. Je to hrdina mé první symfonie D dur, jehož tu nesu ke hrobu. Současně je zde ona velká otázka: Proč jsi žil? Proč jsi trpěl? Je to všechno pouze velký, krutý žert? Další tři věty představují jen krátké obrazy ze života toho, jenž byl pochován. Odpověď na vyřčené otázky tak zůstává na poslední páté větě, a není to odpověď jednoduchá. Mahler ji pochopil na pohřbu Hanse von Bülowa v únoru 1891, když dětský sbor zpíval Lutherův hymnus s textem německého osvícenského básníka Friedricha Klopstocka. A úvodní verš Umřu, abych žil! dal smysl nejen závěrečné větě, nýbrž celé symfonii a možná i celému Mahlerovu životu, jenž byl až příliš citový a afektový, než aby mohla být jeho hudba vnímána jen jako poslechová záležitost. To je zřejmě důvodem tak velkého rozdílu mezi pojetím Rogera Norringtona a Honecka. Norrington více poslouchá melodii, rytmus, dynamiku; Honeck poslouchá své srdce bijící téměř hodinu a půl se srdcem Mahlerovým. Hudba je totiž řeč jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že rozumět jí je neskonale obtížnější než řeči hovorové. Norrington preferuje tempo, Honeck žádné nemá; jeho hudba plyne jako by nadtempově, bez časového omezení a tím i na hodinu a půl téměř bez kontaktu s tímto světem. To se nejvíce projevuje v první a poslední větě, zatímco taneční ráz středních vět vystavěl Norrington velmi dobře, i když v mírně rychlejším tempu, než jaké by klarinetům v ländleru - a pizzicatu houslí quasi citera - slušelo. Co však na nahrávce vychází skutečně nádherně, je závěrečný sbor se zpěvem hymnu o vzkříšení. Čistá a přesná deklamace textu Lipským rozhlasovým sborem , s úchvatným vstupem altistky Vermillion a následným sborovým návratem, působí dokonale mysticky a mám dojem, jako by zde probíhala trochu jiná interpretace druhé Mahlerovy symfonie. Mohu jen obtížně odhadovat, do jaké míry si sólistka a sbor dokázali prosadit svou přednesovou vizi, v každém případě zde vyplouvají jiné estetické pocity, než jaké mne provázely v předchozím průběhu. Další faktor, jenž snese nejvyšší ohodnocení, je výkon orchestru. Vynikající výkony všech sólistů (trubka, lesní roh, pozoun) i nástrojových skupin dávají nahrávce nejvyšší muzikantskou úroveň. Závěrem si dovolím ještě dvě výhrady: zvukově se málo odlišuje žesťová skupina v orchestru od žesťové skupiny znějící odkudsi z dáli; grafika titulní strany bookletu s mohutnou fotografií Rogera Norringtona, a velkého nápisu Gustav Mahler na jeho černé košili, působí trochu schizoidně.

... a následky? Dosud neznámé.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.