středa, 25. září 2002

Gustav Mahler: Symfonie č. 2, Adagio ze Symfonie č. 10

Napsal(a) Vlasta Reittererová

booklet

Mahlerova Druhá symfonie a torzo Desáté tvoří velký oblouk autorova soupeření se symfonickou formou. Pro každého dirigenta představuje cokoliv z Mahlera výzvu i nebezpečí. Šéfdirigent Atlantského symfonického orchestru v létech 1988-2000 Yoel Nevi nahrál u Telarcu už Mahlerovu První , Čtvrtou , Šestou a Sedmou . Podle předloženého snímku soudíc, má svou vlastní představu o zvuku mahlerovského orchestru, který je charakteristický zejména ve smyčcích, vedených dlouhými, akcentovaně nasazovanými smyky; někdy je výsledkem až trhání melodické linie a těžkopádný dojem. Proti tomu stojí vzedmuté vlny dynamických změn, na jejichž vrcholu jsou rozmáchlá fortissima. Dirigent se nesnaží rozpory Mahlerových prostředků uhlazovat a obrušovat jim hrany, naopak je zdůrazňuje. Není to koncepce nepřijatelná, smyslově dráždí, někdy působí až téměř hystericky, ale možná je takový cíl - Mahler byl všechno jiné, než vyrovnaná klidná osobnost. Nutno říci, že zejména Adagio (v edici Erwina Ratze) svými dlouhými tahy drásá a zraňuje a je hodně vzdáleno sentimentálně podávaným smutečním hudbám, nabízeným v krematoriích. Ozdobou nahrávky jsou obě vokální sólistky, Barbara Bonney a Mary Phillips . A příkladná a přitom přístupná je muzikologická analýza s notovými příklady v bookletu.

Vydavatel: Telarc / Classic

Stopáž: 109:31

Nahráli: Barbara Bonney - soprán, Mary Phillips - mezzosoprán, Atlanta Symphony Orchestra and Chorus, Yoel Levi

Body: 4 z 6

Zveřejněno v Recenze

Označeno v

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“