Gustav Mahler: Symfonie č. 10 – Adagio – Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 14 op. 135

Yulia Korpacheva – soprán, Fedor Kuznetsov – bas, Kremerata Baltica, Gidon Kremer. Produkce: Niels Foelster. Text: A, N, R. Nahráno: live, 10/2001, Riga, 11/2004, Vídeň. Vydáno: 2007. TT: 76:33. DDD. 1 CD ECM 2024 (distribuce 2HP Production).

Podíváme-li se v bookletu tohoto CD na společnou fotografii souboru Kremerata Baltica , spatříme samé mladé tváře. Pochybuji, že je někomu přes třicet. Vypadají šťastně, na čemž má jistě zásluhu Gidon Kremer , který kromě houslistického disponuje i pedagogickým talentem, k němuž přispívá i trocha kultivovaného svérázu. Svérázná a bezpochyby i pedagogicky motivovaná je i myšlenka odstranit z Adagia Mahlerovy 10. symfonie dechové nástroje, aby ona krásná hudba byla hratelná v obsazení relativně malého smyčcového orchestru. Jako autoři úpravy jsou uvedeni Hans Stadlmair a Kremerata Baltica, čili kolektivní dílo, což je z výsledku tak trochu slyšet. Ve výrazových vrcholech zvuková síla celého orchestru citelně chybí. Skvělý orchestr to cítí, takže na mnoha místech až nepříjemně forzíruje a dělá kouzla s barvou, ovšem zvukový handicap vůči originálu je příliš velký. Kromě výchovného aspektu pro mladé hráče nevidím v tomto dramaturgickém nápadu mnoho pozitivního. Existuje spousta nádherných smyčcových skladeb, které jsou konzervativními dramaturgy smyčcových orchestrů víceméně ignorovány. Proč tedy rozmělňovat repertoár vykuchaným Mahlerem? Na tomto CD má titul snad jakési oprávnění coby myšlenkově spřízněná „předehra“ k Šostakovičově 14. symfonii . Šostakovičův opus 135 je hluboce introvertní dílo o lásce a smrti. Texty pocházejí od Lorcy, Apollinaira, Rilka a Kjuchelbekera. Autor si díla velice cenil, tvrdil, že vše, co až dosud napsal, bylo pouhou přípravou na tuto symfonii. Posluchač však při vnímání nemá lehkou práci. Šostakovič se vyhýbá všemu efektnímu, bicí nástroje, které doplňují smyčcový orchestr, používá jen střídmě, převažují pomalá tempa. Skladatel plně slouží textu, proto je nezbytné sledovat ho během poslechu v bookletu, neumíme-li perfektně rusky. Naštěstí je otištěn v originále (transkripce ruštiny do latinky), v anglickém a německém překladu. Jde o živý snímek z koncertu, což jen podtrhuje absolutní připravenost ansámblu i sólistů v pěveckých partech. Těmi jsou Yulia Korpacheva , jejíž soprán je krásné barevný, intonačně bezchybný, ale v dramatických místech trochu zbytečně rozvibrovaný, a Fedor Kuznetsov , jemuž se dá vytknout snad jen přílišné mládí na tak temně filozofickou hudbu. Ale to je pocit, který člověka provází při poslechu celého cédéčka: osmdesátiminutovou meditaci o smrti se nám z rukou třicetiletých umělců jaksi nechce přijmout.

Body: 3 z 6

Sdílet článek: