sobota, 28. únor 2004

Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur

Napsal(a) 

booklet booklet
V zásadě se dramaturgická politika nahrávacích firem orientuje buď na slavná jména interpretů, nebo na slavná a známá díla. Velké firmy vlastnící exkluzivní smlouvy s hvězdami natáčejí velká díla s velkými jmény a počítají s tím, že diskofilové zatouží mít buď jedno, nebo druhé, nebo obojí. Svým způsobem je tak jejich vlastní "know how" dramaturgicky omezuje. Zdá se, že menší firmy jsou - zvláště v posledních hubených létech - ve výhodě. Mají volnost výběru mezi novými nebo méně mediálně známými interprety, a pokud jsou jejich dramaturgové ochotni hledat a také trochu riskovat, naplňují to, co by vlastně měli činit především: doplňují obraz repertoáru o dosud nenahraná, málo hraná nebo neznámá díla. A pak je tu třetí možná kombinace: nahrávka známého slavného díla v interpretaci méně známých interpretů - jako konfrontační výzva, která nás usvědčí, že totiž naše přesvědčení o jedinečnosti toho či onoho provedení bývá předem ovlivněno existencí právě onoho velkého interpretačního jména. A tak mohu pouze konstatovat, že sice nevím, proč Filharmonický orchestr Kanárských ostrovů (který existuje - jak se z bookletu dozvídáme - od roku 1845!) s dirigentem Adrianem Leaperem natočil právě Mahlerovu 1. symfonii (domnívat se, že dramaturgie byla určena Mahlerovou poznámkou k prvé větě "Wie ein Naturlaut" by se mi zdálo přece jen příliš laciné), že však ji ve srovnání například s nahrávkou České filharmonie s Václavem Neumannem z roku 1976, Slovenské filharmonie se Zdeňkem Košlerem z roku 1988 nebo Royal Concertgebouw Orchestra s Riccardem Chaillym z roku 1996 vůbec nehraje špatně. Orchestr dobře intonuje, dirigent jej pevně vede, dynamické ani tempové kontrasty nepřehání. Nahrávka, která vznikla během čtyř dní, je i slušně připravena technicky. A pokud se mi přece jen zdá pojetí poněkud ukázněné, koncepce až příliš promyšlená, pokud mi schází něco ze spontánního zaujetí, nemohu přísahat, že to není způsobeno ošidností našeho poslouchání, které je přesvědčeno, že rozezná z nahrávky zvuk špičkového orchestru se světovou "trade mark" od solidně předvedeného výkonu takzvaných "druhořadých". Často se od podobných předsudků nejsme schopni oprostit ani při živých koncertech, natož při poslechu studiové nahrávky. Jestlipak chodí turisté na Kanárských ostrovech na Mahlera?

Vydavatel: Arte Nova / BMG

Stopáž: 54:02

Nahráli: Orquesta Filarmónica de Gran Canaria, Adrian Leaper

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.