Gabriela Beňačková, Magdalena Hajóssyová, Inge Nielsen, Daniela Šounová-Brouková – soprán, Eva Randová, Věra Soukupová, Libuše Márová – alt, Christa Ludwig – mezzosoprán, Thomas Moser – tenor, Wolfgang Schöne – baryton, Richard Novák – bas, Pražský filharmonický sbor, Pražský rozhlasový sbor, Kühnův dětský sbor, Česká filharmonie, Václav Neumann. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 1976 – 1982. Vydáno: 2006. TT: 73:59, 75:36, 56:30, 34:41, 55:52, 69:54, 79:00, 46:17, 59:28, 54:59, 77:28. ADD, DDD. 11 CD Supraphon SU 3880-2.
Když se srovná toto souborné vydání Mahlera v jediné krabičce a jen s minimální textovou přílohou, uvědomíme si, jak mnoho se změnilo od prvního vydávání Neumannova souboru na LP deskách v 80. letech s výtvarně řešenými obaly a aurou mimořádné události. Změnila se politika Supraphonu, ale také svět mahlerovských nahrávek, ve kterém už nelze považovat Václava Neumanna za jediného posla a objevitele, za jakého platil v letech, kdy stál v čele České filharmonie . Také už se smí dnes říct, že vůbec první mahlerovský komplet natočil Rafael Kubelík s bavorským rozhlasovým orchestrem dobře o deset let dříve a jsou některé důvody, proč považovat Kubelíkův komplet za zajímavější. Na druhou stranu jsem s potěšením zjistil, že Neumannův komplet má co nabídnout i vedle pozoruhodných kreací posledních dvou desetiletí. Oproti dramatickému Kubelíkovi se Neumann nepouští do extrémů, zachovává jakoby nadhled, vystihne ironický humor i robustní rytmus, taneční partie mají zvláštně „vídeňsko-slovanský“ nádech. Extrémy nevolí, ani pokud jde o tempa – spíše pomalejší ve scherzech, kde zachovává noblesu, v pomalých větách volí na rozdíl od velkých mahlerovských mystiků tempa rychlejší a sází na barvu a citovou bezprostřednost. Orchestr na mnoha místech zní překrásně, měkce, barevně, v osobité škále výrazových poloh – noční hudby ze Sedmé či přírodní scenérie z Třetí mají velkou atmosféru a ve výčtu vydařených míst by se dalo pokračovat. Výběr sólistů počínaje svěžími hlasy Evy Randové a Gabriely Beňačkové až po zralý témbr Christy Ludwig by také patřil k silným momentům. Slabší stránkou kompletu je určitá nevyrovnanost – vedle osobité a jedinečně zahrané První symfonie je tu i Devátá , kde vnitřní tah není tak přesvědčivý a v propracovanosti detailů zůstalo dost rezerv. Také u Osmé má člověk pocit, že ji bylo potřeba honem nastudovat, aby se pořídila nahrávka – i když u takového kolosu se to málokdy v našich poměrech podaří provést alespoň takto. A sólisté jsou i tady vynikající. To, že dirigent nikde „nejde nadoraz“, při méně vstřícném hodnocení působí trochu jako ležérnost a jako spoléhání na přirozenou krásu na úkor celkově promyšlené stavby a subtilnějších detailů. Zvuk je pak někde zbytečně robustní a posluchač se ztrácí v bezbřehé orchestrální paletě nástrojů. V každém případě mají nahrávky přednosti, které nestárnou, a svého ducha, který si člověka rychle získá, a je moc dobře, že vyšly takto pohromadě. Zajímavě obstojí i v dnešní konkurenci, ale je dobré vědět, že mnoho věcí umějí světové orchestry a dirigenti také dobře a lépe.
Body: 4 z 6
