Gregory Porter – zpěv, aranžmá, Chip Crawford – klavír, aranžmá, Glenn Patscha – elektrické piano, varhany, Tivon Pennicott – tenor saxofon, Yosuke Sato – alt saxofon, Curtis Taylor – trubka, Aaron James – kontrabas, Emanuel Harrold – bicí nástroje. Produkce: Brian Bacchus. Kamau Kenyatta: aranžmá, produkce. Nahráno: 28. 3. – 15. 4. 2013. Vydáno 2013. TT: 61:15. 1 CD Blue Note 0018880002.
Díky koncertům v rámci festivalu Struny podzimu u nás již dobře známý kalifornský zpěvák Gregory Porter na třetí řadové desce Liquid Spirit zamířil zase o kus dál na území popu. Ovšem nikoliv na úkor kvality. Porterovo pojetí posluchačsky přístupné písně, vystavěné přímo na „černých“ kořenech popu – na jazzu, blues a gospelu – zůstává harmonicky rafinované, interpretačně brilantní a svrchovaně vkusné.
Zásadním Porterovým darem není jen nevtíravý a přitom přesvědčivý, ohebný a nevšedně zabarvený baryton. Zpěvák od boha stále rozvíjí také svůj skladatelský a textařský talent. Například intervalové skoky v melodii refrénu Brown Glass znějí nevšedně a neoposlouchaně, přesto působí přitažlivě. To samé platí o verších, které se snaží vzdálit klišé, respektive pojmout ho z jiného úhlu. Slyš třeba introspektivní výpověď o žánrové „všežravosti“ Musical Genocide . Nebo hybný titulní gospel Liquid Spirit , kde autor prolíná tradiční duchovní obrazy s vizemi tekoucí řeky.
Porterovi jdou samozřejmě skvěle i standardy a cover verze. Na novém albu najdeme tři, přičemž například Lonesome Lover Maxe Roache působí v průzračném, od odpovědí pěveckého sboru oproštěném aranžmá – odpusťte to rouhání – mnohem vkusněji než originál. A přestože filmovou píseň I Fall In Love Too Easily nazpíval už kdejaký velikán počínaje Frankem Sinatrou, Porterovo podání nepatří k dalším „z mnoha nadpočetných“. Je opravdu hezké, v pravém smyslu toho slova.
I když Gregory Porter dokáže excelovat i s The Metropole Orchestra v zádech, deska Liquid Spirit potěší právě tím, že setrvala na komorním obsazení. Vyniknou tak jemné rejstříky a barva Porterova hlasu. Prověřená sestava muzikantů ctí sólistu, hraje účelně a střídmě. Převládá decentní akustický triový doprovod (piano – kontrabas – bicí). Když se přidají dechy, vyniknou právě proto (třeba v propracovaném aranžmá nervní kompozice Free ), že nejsou nadužívány. A v baladách Water Under Bridges a Wolfcry si zpěvák vystačí pouze s doprovodem klavíru Chipa Crawforda . Jediný „elektrický“ hráč Glenn Patscha o sobě dává s Fender pianem či hammondkami vědět spíše epizodně, ale když už se ozve třeba v soulové Hey Laura nebo zmíněné Musical Genocide , vítaně zpestří sound.
Dosažené příčky v žebříčcích hitparád, mnohokráte převyšující prodejnost prvních dvou alb, ukazují, že se Gregory Porter vydal tou správnou cestou sdílnosti pro široké publikum. A i když komerční hlediska obvykle příliš nevypovídají o kvalitě (a zároveň mají na úspěch alb vliv také úplně jiné faktory, zde například přechod k prestižní a lépe mezinárodně propagované i distribuované značce Blue Note), můžeme jedním dechem dodat, že v tomto případě není „komercializace“ nadávkou. Gregory Porter zvedá současnému popu, R&B a soulu laťku kvality. Nabízí alternativu náročnějším popovým fanouškům, aniž by urážel fanoušky jazzové.
Body: 4 z 6
