pondělí, 9. prosinec 2002

Greg Osby: Inner Circle

Napsal(a) 

booklet booklet
Po natočení desky Inner Circle v roce 1999, zhruba v období, kdy pracoval se skupinou New Directions, se Greg Osby svého novátorství snad trochu zalekl, a její vydání odložil na neurčito. Neurčito se změnilo na rok 2002 a posluchači se teď sami mohou přesvědčit, zda Osbyho obavy byly oprávněné. Podobný osud potkal třeba i nahrávku Kurta Rosenwinkela Enemies of Energy , s tím rozdílem, že na vině zdržení byly nahrávací společnosti, které o hotovou desku neměly zájem. Případ CD Inner Circle Grega Osbyho je, pravda, trochu odlišný, ve výsledku se však shoduje.

Na přelomu tisíciletí došlo k překotnému vývoji muzikantské osobnosti pianisty Jasona Morana , a nejen ten určitě pomohl ukončit Osbyho čekání na správný okamžik, kdy projekt spatří světlo světa. Právě třeba ve srovnání s Moranovým vysoce oceňovaným albem Black Stars se inovativnost alba Inner Circle poněkud relativizuje. Ani tento fakt však nic nemění na tom, že Osby ve své tvorbě došel hodně daleko a jistě neřekl poslední slovo.

Hranatá a záměrně nesourodá témata, podivná ostináta a rytmy, mimotonální improvizace, inspirace velikány jazzové historie, Theloniem Monkem a Charlesem Mingusem, to jsou hlavní atributy Osbyho nahrávky. Sedm z devíti kompozic pochází z dílny samotného leadera a jednoznačně dokumentují jeho muzikantskou originalitu i respekt k žánrové historii.

Stride Logic s trochou nadsázky ukazuje, jak by asi skládal Monk, kdyby žil na prahu 21. století. Navíc ani o Moranově hře (nejen v tomto opusu) se nedá mluvit jako o konvenční. Equalatogram , další Osbyho perla, představuje prudce se zalamující melodické linie na polyrytmickém podkladu, jenž se v průběhu skladby vyvine v rytmickou změť s Moranovým freejazzovým sólem. Hned následující All Neon Like , jedné ze dvou převzatých skladeb, a to z pera Björk, je naopak melodicky i rytmicky nejméně divoké téma. Druhá převzatá věc je známá Self Portrait in Three Colors od Charlese Minguse, jež album poměrně klidně uzavírá.

Při poslechu nahrávky probleskávají melodie jakoby už dříve slyšené v podání Stevea Colemana, v tématu Sons of the Confidental snad vibrafonista Stefon Harris dokonce cituje melodickou linku z alba Extensions Davea Hollanda, se zmiňovaným Colemanem, Kevinem Eubanksem a Smitty Smithem.

Rytmický tandem Mateen - Harland má kromě rytmického nadhledu především nekompromisní sound, celkové temnosti alba naprosto vyhovující. Zvuk Mateenovy basy silně připomíná podobně hutný sound Reubena Rogerse z kapel Joshuy Redmana a Nicholase Paytona, Harland bicí soupravu ždíme podobně nekompromisně.

Greg Osby dává nadále najevo, že umělecké kompromisy nejsou tím, co by ho zajímalo. Výsledkem jeho snažení je pak řada vynikajících desek, na jejichž konci momentálně stojí Inner Circle .

Vydavatel: Blue Note

Nahráli: Osby - altsaxofon, Jason Moran - piáno, Stefon Harris - vibrafon, Taurus Mateen - kontrabas, Eric Harland - bicí

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.