Giuseppe Verdi: Messa da Requiem

Srovnání nových nahrávek Verdiho Requiem , do kterého jsem zahrnul i nahrávku Valerije Gergijeva , která vyšla na počátku minulého roku a kterou HARMONIE už zhodnotila, mělo překvapující výsledek. Po přečtení interpretů by člověk a priori mohl myslet, že jasně nejlepší musí být nahrávka EMI, která má hvězdné sólové obsazení i dirigenta, orchestr jen těžko může být lepší a všechny tři zúčastněné sbory mají ve světě velmi vysoké renomé. Po poslechu jsem však překvapeně zjistil, že to není tak docela pravda. Verdiho olbřímí kompozice se může chápat, poněkud zkratkovitě řečeno, dvěma způsoby: jako oratorium nebo jako opera. (Druhou koncepci dokumentuje současný pokus uvést dílo v Berlíně scénicky.) První koncepci jasně zastává nahrávka Arte Novy, kdežto archivní nahrávka RCA Victor jakoby stála rozkročena mezi oběma cestami. V tom je také její velká síla. Předností je vlastně celá koncepce; velmi čisté, přímo vzorové nastudování Ericha Leinsdorfa . Vysloveně operní je pojetí Valerije Gergijeva , plné vášně, emocí, kontrastů a dynamického dramatismu. S touto koncepcí se totálně ztotožnily ruské soubory, méně však někteří ze sólistů (sopranistka Renée Fleming , basista Ildebrando D'Arcangelo ). Operní tvář má hlavně díky sólistům i nahrávka Claudia Abbada . Kupodivu samotný dirigent drží skvěle hrající orchestr i sbory dost na uzdě a mám pocit, že on sám by spíše preferoval oratorní přístup. Je třeba však mít na mysli, že se jedná o záznam živého provedení, což má svoje výhody i nevýhody. Zajímavé závěry plynou ze srovnání sólistů. Pomyslný souboj dlouholetých konkurentek Angely Gheorghiu a Renée Fleming skončil patem, neboť si musí vybrat posluchač podle svého estetického zaměření. Gheorghiu zpívá ze všech sopranistek na sledovaných nahrávkách nejdramatičtěji, nadneseně bych to označil za hluboce prožitou tryznu. Pěvecky andělský závěr však září více u Fleming. Výborná je také Birgit Nilsson , v Recordare je dokonce pěvecky lahodnější než její kolegyně. Nejméně výrazná je Sharon Sweet (Arte Nova). Zcela jiné je to kupodivu s mezzosoprány. Olga Borodina je místy nepříjemně rozvibrovaná a dramatismus přesahuje míru, kterou partitura unese. Lepší je Daniela Barcellona , v současnosti stále více se prosazující Italka. Barevně zajímavější je ovšem Lili Chookasian , kdežto Jard van Nes zpívá sice velmi pěkně, ale bez nějaké mimořádné osobitosti. Co se týká ostře sledovaného tenorového oboru (viz Ingemisco ), tak nejpozoruhodnější je pěvecky vzorový výkon Carla Bergonziho . Menší a uzší hlas Francisca Araizy má trochu problémy s dramatickými úseky a podobně lze hodnotit i Roberta Alagnu . Jeho dispozice jsou sice o třídu vyšší než Araizovy, nicméně ve snaze vyrovnat se dramatismu svojí manželky dostává se často na hranu hlasových možností. Působí na mě, jako by vášeň až nevěrohodně přeháněl. Basový part má jednoznačného vítěze - Ezia Flagella ; Juliana Konstantinova jistě čeká velká operní budoucnost, občas však žene hlas do zbytečné exprese (v tu chvíli jakoby hučel) a italština se stává nesrozumitelnou, Simon Estes jde ještě dál a zpěv je jednolitým samohláskovým tokem, který jen obtížně zaujme, D'Arcangelo na Gergijevovu dramatickou vizi pěvecky nestačí, je spíše lyrickým basbarytonem s nedostatečně znělými hloubkami. Operním mohutným zvukem vás ohromí Kirovův sbor , ale přednost bych dal přesnému oratornímu souzpěvu Abbadových sborů, které více odpovídají naší středoevropské tradici. Ze čtveřice dirigentů stojí jasně mimo Samuel Schneidt . Jistě je těžší realizovat svou koncepci s Rozhlasovým orchestrem ze Saarbrückenu nežli s Berlínskou filharmonií , chyba je však hlavně v něm samotném, neboť na některých místech dokonce rytmicky upravuje partituru (například Tuba mirum ) a hudební tok je tak rozvláčný, že se stává nahrávka nudnou. Svižnost, leč celkovou uměřenost a proporcionalitu nejvíce ctí Leinsdorf , což Abbado doplňuje větší pestrostí v dynamice a frázování. Nejbouřlivější je Gergijev , například 2. část Dies irae je vichřicí, kterou stihl za dvě minuty. Závěr? Každá nahrávka má své silné stránky a tak nelze vyslovit jednoznačné doporučení. Já osobně bych volil nejspíše Leinsdorfa (mimo jiné i proto, že Requiem doplňuje zajímavá Menottiho skladba, v níž zpívá basové sólo vynikající George London ), ale v mnohém sugestivní jsou i Abbado a Gergijev.

Vydavatel: BMG, Monitor EMI, BMG

Stopáž: 47:30 + 38:46, 45:31 + 38:17, 62:27 + 68:08

Body: 0 z 6