pondělí, 14. červenec 2003

Giuseppe Verdi: Don Carlos

Napsal(a) 

booklet booklet
José Carreras, Fiamma Izzo d'Amico, Agnes Baltsa, Ferruccio Furlanetto, Piero Cappuccilli, Matti Salminen, Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan - dirigent a režie. Produkce: Uli Märkle. Text: A, N, F. Nahráno: live, 1986, Salzburger Osterfestspiele. Vydáno: 2002. TT: 179:46. 1 DVD Dolby Sony Classical 00483129000 (Sony Music Bonton).

Hlavní postavou inscenace Verdiho Dona Carlose na záznamu ze Salcburských slavností 1986 není Don Carlos, ani král Philipp, ale Herbert von Karajan , který byl v tomto případě nejen dirigentem, ale také režisérem a uměleckým vedoucím celého projektu (záznam byl roku 1991 v koprodukci společností ORF, ZDF a Telemondial zpracován pro televizi). Na inscenaci se podílely úctyhodné osobnosti pěveckého světa, hlavní role byly obsazeny hvězdami, z nichž některé dodnes úplně nepohasly. Právě proto, že jde o hvězdy, nelze však nekonstatovat, že jisté technické problémy Josého Carrerase jsou příliš zřetelné a Agnes Baltsa nahrazuje mnohdy vášnivost princezny Eboli hysterií. Roku 1964 narozená Fiamma Izzo d'Amico (Elisabeth di Valois) byla tehdy na počátku kariéry: debutovala jako Mimi roku 1984 a byla tedy v době vzniku snímku čerstvým Karajanovým objevem. Její zjev i pěvecký výkon jsou pro mne osobně z celé nahrávky nejpřesvědčivější - snad právě proto, že na ní ještě nelpěl "hvězdný prach", nesoucí s sebou kromě zkušenosti také rutinu. Nahrávka je také ukázkou toho, jak se inscenovalo v Salcburku za Karajana a srovnání s tím, co přinesla právě skončená éra Gérarda Mortiera, je víc než zajímavé. V Karajanově Donu Carlosovi je všechno solidní, od pěveckých výkonů po vedení představitelů po jevišti, od strohé a monumentální scénické výpravy (Günther Schneider-Siemssen ) přes dobově věrné kostýmy (Georges Wakhevitch ) až po masky (Wilhelm Riede ) a světla (Helmuth Reichmann , Werner Breitenfelder ). Všechno je ale také jaksi krotké, neinspirované, zkrátka staromódní. Některá místa působí dokonce bezradně, ne-li přímo směšně (nepatřičné křečovité vzpouzení odsouzenců, vedených k autodafé), v jevištním obraze vládne statičnost. Pocta Karajanovi a jeho dirigentskému umění ovládla i kameru: v předehře místo záběru na violoncellistu vidíme Karajanovy téměř nepohnuté, již dávno ne plastické ruce, které jistě měly stále ještě svou magickou moc. Tu však kamera zprostředkovat nedokáže.

Vydavatel: Sony Music Bonton

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.