Giovanni Battista Pergolesi – Confiteor tibi, Domine. Chi non ode e chi non vede. Salve Regina. Dixit Dominus

Julia Kleiter – soprán, Rachel Harnisch – soprán, Rosa Bove – alt, sbor Coro della Radiotelevisione Svizzera, Orchestra Mozart, Claudio Abbado. Produkce: Sid McLauchlan. Text: A, N, F. Nahráno: 6/2008, kostel Santa Cristina della Fondazza, Bologna. Vydáno: 2010. TT: 65:03. DDD. 1 CD Archiv Produktion/Deutsche Grammophon 477 8465 (Universal Music).

Interpretace Claudia Abbada na této desce (samozřejmě ani jindy) jistě nebyla a není „historicky poučená“ v současném slova smyslu, ostatně ani Orchestr Mozart nehraje na dobové nástroje. Jde o snímek těžící v nadějích na úspěch na trhu především ze skutečnosti, že je toto mladé těleso z Bologni nástrojem v rukou proslulého dirigenta. Třetí deska z jejich graficky sjednoceného cyklu věnovaného duchovní hudbě Giovanniho Battisty Pergolesiho, vydané u příležitosti loňského čtyřstého výročí od skladatelova narození, poskytuje vcelku příjemný hudební zážitek, ale samotný projekt není nijak specializovaný, ani ničím zajímavý, výjimečný, významný či důležitý. Snad jen dramaturgicky, protože v běžném povědomí je Pergolesiho duchovní hudba spojována pouze se slavným Stabat Mater. Skutečností nicméně je, že se tu typické hudbě osmnáctého století dostává i při standardním přístupu pečlivé pozornosti, která jistě je výsledkem náročné práce dirigenta s výběrovým orchestrem. Projevuje se to ve zdrženlivé a přesné modelaci hudebního toku, ve střízlivé dynamice, v důrazu na melodičnost a ve vyladění barev do střídmé průzračnosti, přičemž ale nezůstává zkrátka ani výrazová intenzita. Přitom žádná rafinovanost – ale to je tak v pořádku. Platí to především o orchestru. Coro della Radiotelevisione Svizzera má slyšitelnější limity – jeho výsledný zvuk není plně kompaktní, výsledek není dokonalý. Ani sólistky ničím mimořádně nepřekvapí – zpívají spolehlivě, v rámci týmu, ale pokud by na ně byl uplatněn pohled očekávající skutečnou sólistickou osobitost, pak jejich hlasy a projev působí spíše tuctově. Zejména v sólové kantátě Chi non ode e chi non vede se hudba výrazem blíží až mozartovskému typu. Salve regina je nejintimnější. První i poslední skladba uplatňující sbor mají samozřejmě větší potenciál a zvukovou razanci. Pergolesiho hudba, stojící – jednoduše řečeno – na pomezí vyjadřování ve stylu pozdního baroka a krystalizujícího klasicismu, má pověst hudby jednodušší a líbivější a říká se o ní, že možná až příliš propojuje dva různé světy – styl pro divadlo a pro kostel. Recenzovaná nahrávka tyto autorovi tradičně připojované atributy nevyvrací.

Body: 3 z 6

Sdílet článek: