středa, 26. březen 2003

Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský

Napsal(a) 

booklet booklet
Za prvé: Luigi Alva byl jedním z nejlepších (jestli ne vůbec nejlepším) Almavivou všech dob. Za druhé: Hermann Prey byl jedním z nejlepších Figarů všech dob. Za třetí: Lazebník sevillský je jeden z nejlepších zástupců žánru opera buffa všech dob. Za čtvrté: hudební nastudování Claudia Abbada s milánským orchestrem a sborem je jedním z nejlepších hudebních nastudování belcantové opery své doby. Rossiniovské režie jsou v tvorbě Jeana-Pierra Ponella jedny z nejlepších. To by jako doporučení jistě stačilo. Ostatní už nechť si vychutná každý sám, protože tento snímek skutečně stojí za to. Mezi něj patří samozřejmě i Rosina Teresy Berganzy , i když na můj vkus její fyziognomie spíš odpovídá Rosině z Figarovy svatby . Nikde však není řečeno, že Rossiniho Rosina musí předstírat naivňoučkou husičku (jak ji napřáklad hrávala Erika Köth). Teresa Berganza je zde neobyčejně půvabná, přece však již zralejší žena. (V době natáčení stála na prahu čtyřicítky a působí starší než její v civilu o osm let starší kolega Luigi Alva. Kamera je nemilosrdná a podtrhne to, co jeviště neprozradí). Ona i režisér to však dokázali využít. Rosina zde od počátku ví, co chce a ve scéně s fingovaným učitelem hudby je to dokonce ona, která přebírá iniciativu a "dobývá" Almavivu alias Lindora. Hermann Prey je rtuťovitý, pohyblivý Figaro s krásným hlasem (i když bych osobně řekla, že herecky shodně naladěným partnerem jako Almaviva pro něj byl spíše Fritz Wunderlich v dochovaném černobílém záznamu). Pokud jsem shora zmínila Ponellovu zvláštní vlohu pro Rossiniho, platí to dodnes i přes určité momenty, kterými prozrazuje manýrovité vedení některých postav: Bartolova maska je poněkud příliš "ochotnická" (Enzo Dara ), další "šuple" představuje Basilio Paola Montarsola , který tytéž prostředky jako zde využívá jako Don Magnifico v Ponellově režii Rossiniho Popelky . Árie o pomluvě se zpívá v "čarodějnické kuchyni" (to jest "lékárně" doktora Bartola) a je uplatněna trochu laciná "satanská stínohra". Marcellina Stefanie Malagů (mimochodem zpěvačky, jíž byly podobné "druhé a třetí" role osudem: objevuje se vedle slavných jmen jako Emilia ve Verdiho Othellovi , komorná v Macbethovi , Flora v Traviatě atd.) má vůči své stařecké masce příliš mladý hlas, i když herecky si s režisérským přáním poradila. Oproti již zmíněné Popelce si v Lazebníkovi Ponelle hraje méně s hudbou samou, vlastně jakési pohybové a výtvarné aranžmá vycházející z hudby uplatňuje pouze ve finálových scénách. Překvapivě ne zcela přesvědčivě působí "hra ve hře", totiž simulované Lindorovo "hraní" při výuce hudby, kdy je použito obvyklého a oběhaného klišé "plovoucích rukou" nad klaviaturou za zvuků orchestru. Prostinká situační komika se někde sváří se snahou o stylizaci a jinde se snahou o "reálno": například Lindorem "uspaný" sluha se až do konce opery neprobudí, jeho klimbající postava však na sebe poněkud nadbytečně strhává pozornost, na druhé straně do začátku bouře opravdu prší a v rytmu hudby dopadají kapky na Rosininu paži. Sevillským náměstíčkem projde v prvním i posledním dějství kněz, dvě jeptišky a sedlák s vozíkem; v posledním lidičky utíkají před deštěm, zatímco oslík - (což se dá předem odhadnout) - trucuje. Nádherným požitkem je zpěvní stránka: Peruánec Luigi Alva zpívá tak lehce, že už to snad ani lehčeji nelze, ozdoby mu činí radost při zpěvu a posluchači při poslechu. Je to náhoda, že se na tenorovém nebi nedávno vynořila další peruánská hvězda, Diego Flores?

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 142 min

Nahráli: Hermann Prey, Teresa Berganza, Luigi Alva. Sbor a orchestr Teatro della Scalla, dirigent Claudio Abbado, režie Jean-Pierre Ponelle

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.