středa, 2. listopad 2011

Gioacchino Rossini - Armida

Napsal(a) 

Gioacchino Rossini - Armida Gioacchino Rossini - Armida

Renée Fleming – soprán, Lawrence Brownlee – tenor, John Osborn – tenor aj., Orchestr, sbor a balet Metropolitní opery, dirgent Riccardo Frizza. Režie: Mary Zimmerman . Text: A, N, F. Nahráno: Metropolitan Opera, 1. 5. 2010. Vydáno: 2010. TT: 171:00, 12:00. Obraz. formát: 16:9 NTSC. Zvuk. formát: LPCM Stereo DTS 5.1 Surround. 2 DVD Decca 074 3416 DX2.

Nejznámější dílo Torquata Tassa, epos La Gerusalemme liberata, poskytlo od svého prvního vydání roku 1575 inspiraci nesčetným skladatelům. Epizody fiktivního příběhu, odehrávajícího se během první křížové výpravy, poskytovaly napětí, milostné zápletky, intriky, zradu, kouzla a čáry, hrdiny statečné i zbabělé, vše, co odjakživa přitahovalo zájem. Jen baletních a operních zpracování příběhu lásky mezi vládkyní Damašku, saracénskou kouzelnicí Armidou, a křesťanským válečníkem Rinaldem se od 17. století do dneška uvádí více než sto. Rossiniho Armida z roku 1817 je skladatelovou dvaadvacátou operou, v chronologii stojí tedy zhruba uprostřed jeho tvorby. Můžeme se podivovat, že se po Lazebníku sevillském, po shakespearovském námětu v Otellovi, po Popelce a Strace zlodějce vrátil k mytologickým a historickým hrdinům opery seria (vybočuje až La donna del lago podle Waltera Scotta a poslední dvě opery, komická Le comte Ory a grand opéra Guillaume Tell), skladatelé a libretisté však byli závislí na objednávkách impresáriů a nakladatelů, kteří v naprosté většině také zprostředkovávali libreta. Je navíc známo, že Rossini nebyl rozhodně šťastná a spokojená povaha, jak bychom ho chtěli vidět podle anekdot o jeho gurmánství a vtipných bonmotů, ale že trpěl sklonem k depresím. A konečně tu byla Isabella Colbran, pro jejíž hlas a herecký projev napsal řadu partií – mezi nimi (rok před tím, než se s ní oženil) i Armidu. Armida byla zkomponována k otevření znovuvybudovaného Teatro San Carlo v Neapoli, jemuž vládl Domenico Barbaja, svého času jeden z nejvlivnějších italských impresáriů, přezdívaný „neapolský vicekrál“, s nímž měl Rossini smlouvu. Barbaja, jenž současně vedl i milánskou Scalu a Divadlo U Korutanské brány ve Vídni, byl natolik úspěšný podnikatel, že mohl obnovení Teatro San Carlo financovat z vlastní kapsy. Rossini stál nejen pod jeho diktátem, musel se podřídit slavnostní příležitosti, pro niž bylo dílo určeno, a vůli libretisty, který trval na opeře kouzel, ač se k nim Rossini stavěl odmítavě; ani v Popelce se nečaruje, není v ní dokonce ani balet, ačkoli se podstatná část děje odehrává na plese – v Armidě se naopak objevuje velká baletní scéna. Rossiniho Armida byla a je uváděna velmi zřídka, odstrašovalo především sedm tenorových (tenorbarytonových) rolí, z nichž sice některé mají jen několik menších výstupů, to ovšem nijak nezmenšuje jejich náročnost. Ani orchestrální partitura nenáleží k nejsnadnějším, celá řada koncertantních sól vyžaduje brilantní hráče, už v předehře (kde mimochodem zaslechneme předzvěst slavného pochodu horalů z Viléma Tella, ale také doprovodnou figuru z již existující Popelky) se může leccos přihodit v dechových partech (lesním rohům napsal Rossini vůbec zrádné noty), v proměně na Armidině zámečku je pak rozsáhlé houslové sólo. A především je tu titulní role, údajně nejdelší a nejnáročnější ze všech rossiniovských koloraturních partií vůbec, jejíž představitelka stojí osamoceně proti mužskému obsazení. Armida patří k oněm belcantovým operám, které znovuobjevila Maria Callas (roku 1952 s ní vznikla gramofonová deska). Roku 2010 si na tuto operu troufla Metropolitní opera. Titulní představitelku získala v Renée Fleming , která tuto roli již předtím zpívala na rossiniovském festivalu v Pesaru a o uvedení v New Yorku se zasadila. Z mužských rolí je pochopitelně nejrozsáhlejší role Rinalda. Jeho představitel Lawrence Brownlee je Renée Fleming rovnocenným partnerem. Problematičtější je výkon Johna Osborna v roli Goffreda: zpočátku slyšitelně zápasil s technikou, v průběhu představení se jeho výkon zlepšil (podle údaje v bookletu se jedná o live záznam z 1. května 2010). Výkony ostatních představitelů byly vyrovnané, v ansámblech hlasy dobře barevně ladily, dobře vedený byl sbor. U něj začíná uvažování, zda režisérka Mary Zimmerman měla v úmyslu na jednoduché scéně (výprava Richard Hudson ) v mnohém nepravděpodobný příběh lehce zparodovat, či zda se dostavilo kouzlo nechtěného, když křižáci v prvním výstupu poklusávají a „cvičí pořadová“, a když připustila, aby velká baletní scéna démonů působila jako špatně secvičené vystoupení poloamatérů (choreografie Graciela Daniele ); podle mého se z této v zásadě klíčové scény dalo vytěžit mnohem, mnohem víc. Své k tomu jistě přidala i kamera, která při stále stejném „strašení“ najížděla detaily a střídala je s celkem nezajímavými záběry celku. Mile působí pantomimická role Amora, ovšem i jeho přicupitání a odbíhání nakonec v průběhu celé opery působí monotónně. Režisérka přiznává, že chtěla děj předvést v jeho „tradiční vznešenosti“, právě ona vznešenost se však leckde mimoděk vytrácí. Pomyšlení na „zlehčení“ vážnosti námětu vyvolávala i jemná mimika Renée Fleming v prvním dějství, jíž jako by „mluvila stranou“ směrem k divákům, aby pochopili, že ona je ta, kdo tu všechno řídí. V dalších dějstvích již tato ironie patrná není, Armida věrohodně bojuje o svou lásku a nakonec se rozhoduje pro pomstu. Pěvecký výkon Renée Fleming, pro niž jako by krkolomná koloratura byla cosi samozřejmého, a její jevištní půvab však nelze jinak než obdivovat. Navzdory místy bezradné režii stojí celá opera na ní, je vládkyní příběhu i představení samotného. K nahrávce je připojen dvanáctiminutový bonus ze zákulisí MET – interview s režisérkou a představiteli vede Deborah Voigt .

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.