neděle, 26. prosinec 2010

Giacomo Puccini - La Rondine

Napsal(a) 

Giacomo Puccini - La Rondine Giacomo Puccini - La Rondine

Ainhoa Arteta – soprán, Inva Mula – soprán, Marcus Haddock – tenor, William Parcher – baryton aj. Washington National Opera Orchestra and Chorus, dirigent Emmanuel Villaume. Režie: Marta Domingo. Text: A, N, F. Nahráno: Kennedy Center, Washington, 11. a 15. 3. 1998 . Vydáno: 2009. TT: 110:00. Obraz. formát: NTSC. Zvuk. formát: LPCM Stereo. 1 DVD Decca 0743335 (Universal Music).

Roku 1913 slíbil Giacomo Puccini napsat „komickou, krátkou operu ve třech dějstvích s moc pěkným námětem“ pro vídeňské Carlovo divadlo. Jedním z tehdejších ředitelů divadla byl Heinrich Berté, jenž proslul o tři roky později jako autor (či spíše hudební aranžér) operety Dům u tří děvčátek; lze si tedy učinit představu, co asi onou komickou operou s krátkým námětem mělo vedení Carlova divadla na mysli. Bylo to tři roky po premiéře Děvčete ze Západu, Puccini už začal pracovat na první části Triptychu, ale měl „hroznou touhu se smát a rozesmát také ostatní“. Rozešel se tehdy se svým nakladatelem Titem Ricordim, jímž se skladatel cítil „odhozen do starého železa“. Puccini byl přesvědčen, že ho práce pro Vídeň „bude velmi bavit a bude rychle vyřízena“. V tom se ovšem neobyčejně mýlil. Práce trvala tři roky, na libretu se vystřídali tři autoři, vznikly tři verze opery – a nakonec z ní zůstala živá jedna jediná píseň, ta o vlaštovce, letící nad mořem. Vídeňští libretisté Alfred Maria Willner a Heinz Reichert (oba rovněž podepsaní pod Domem u tří děvčátek i jeho nezdařeným pokračováním, ale také pod Lehárovými operetami Kde skřivánek zpívá a Frasquita) napsali operetní příběh o vydržované ženě, jež se zamiluje do mladého básníka a je ochotna se kvůli němu vzdát bohatství. Otřepanému námětu se však nedařilo dát žádoucí směr, namísto zábavného příběhu vznikalo žalostné řemeslo. Puccini prohlásil „opereta není nic pro mě, mělo by to být něco jako Rosenkavalier, jenže zábavnější a organičtější“. La Rondine vznikala během první světové války a Puccini se usilovně snažil vytvořit kontrast k hrůzám denních událostí, odvést od nich pozornost, také marně. Vzhledem k politické situaci nakonec z vídeňského ujednání stejně sešlo. Libreta rozpracovaného díla se ujal Giuseppe Adami, jenž s Puccinim spolupracoval na Plášti (a později vytvořil libreto Turandot). Ten se pokusil ději dodat veristické rysy; při nezdařeném pokusu uniknout sama sobě končí hlavní hrdinka tragicky. Výsledek je žánrový hybrid. Ve spojení s Pucciniho hudbou rozeznáváme „recyklaci“ lecčeho z Manon i z Bohémy (příběh se odehrává v Paříži a druhý akt „U Bulliera“ by rád vyvolal podobný lokální kolorit jako „Momus“ v Bohémě). Premiéra v Monte Carlu v říjnu 1917 byla přijata vlažně, stejně jako premiéra ve Vídni, kam Vlaštovka dolétla roku 1920. Po všechny roky na ní zůstala vězet nálepka „špatné lehárovštiny“, jak ji označil uražený Tito Ricordi. K těm několika, kdo se pokusili vrátit Vlaštovku na jeviště, patří Marta Domingo , manželka Plácida Dominga, jež vlastní pěveckou kariéru obětovala rodině a seberealizaci nalezla od devadesátých let v operní produkci a režii. La Rondine inscenovala poprvé v Bonnu roku 1995, ve vlastním přepracování tří různých dochovaných verzí. Se stejnými představiteli v hlavních rolích – výtečná Ainhoa Arleta (!) jako Magda a Marcus Haddock jako Ruggero – ji o dva roky později nastudovala ve Washington National Opera (jíž je její manžel uměleckým ředitelem) a roku 2000 v Los Angeles. Z washingtonské produkce vznikl DVD snímek, a je dobře, že vznikl. Ne proto, že by všem pochybovačům mohl vytřít zrak a přesvědčit, jak se všichni mýlili, když tuto Pucciniho operu podceňovali. Na osudu Vlaštovky se skutečně zřejmě nic změnit nedá a historie jednou soudila spravedlivě. Přes snahu paní Domingo dodat ději svou verzí logiku, jej nelze zbavit klišé, obsažených již v příběhu samém, vždyť byl koneckonců už mnohokrát zpracován lépe. Zlom v ději, kdy Ruggero po přečtení dopisu, z nějž se dozvídá o Magdině minulosti, svou milou prudce zavrhne, prchá od ní a zoufalá Magda se vrhá do moře (zde naštěstí velmi vkusně zvolna vchází do vln a mizí v mlze – jednou také splnila divadelní pyrotechnika svůj účel), přichází příliš zprudka a nelogicky. Schází vlastně finále a jakési zaokrouhlení. Očekávala bych, že se Magda se životem rozloučí alespoň ještě svou „vlaštovčí písní“, kterou zpívá v prvním dějství. La Rondine je dokladem doby svého vzniku, kdy odezníval verismus a nastalo (už kolikáté) hledání nových námětů, je dokladem pochybností o žánrových hranicích a snah je překročit, je jedním z děl, v nichž je zobrazena emancipační snaha žen (Marta Domingo v bookletu píše v tomto smyslu zajímavou úvahu) a mnohého dalšího. V Pucciniho vývoji má své místo a nelze ji opominout. Marta Domingo se nesnažila vnášet do děje aktualizaci, La Rondine patří historicky přesně tam, kam ji určili autoři, to jest do druhé poloviny 19. století. Tomu také plně odpovídají dekorace a kostýmy Michaela Scotta . Z dalších rolí stojí za zmínku William Parcher (bankéř Rambaldo) a subretní Inva Mula (Magdina komorná Lisette). Režie osob (Marta Domingo) i obrazu (nepřekonatelný Brian Large ) je decentní. Výhradu mám vůči choreografii. Její úlohou bylo vytvořit v druhém dějství život pařížského tanečního lokálu. Vyvolat dojem intimního hovoru (při forte zpěvu) uprostřed shromážděného davu (co s ním v tu chvíli?) není snadné, zde však snad ani nebyl učiněn pokus se sborem cosi rozumného podniknout. A okamžik, kdy se snaží tanečnice vtěsnat kankán do valčíkového rytmu, si skutečně mohl choreograf Baayork Lee odpustit.

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.