pondělí, 13. leden 2003

Georges Bizet: Ivan IV.

Napsal(a) 

booklet booklet
Svou Carmen otevřel Georges Bizet jeviště naturalistické tematice. Svou dobu tím zaskočil, bylo jen málo těch, kteří tento vpád živočišného pudu na operní jeviště i exotismem vonící hudební složku ocenili. Osud skladatelův i další vývoj opery tomu chtěl, že se Carmen stala jednou z nejhranějších světových oper vůbec a že dnes jen málokdo tuší, kolik stála skladatele cesta ke Carmen prohraných zápasů. Opera Ivan IV. (Ivan le Terrible) zůstala nedokončena. Všechny Bizetovy opery se odehrávají mimo skladatelovu vlast, v úsilí o exotismy se vydávali autoři kamkoli, kde mohl lokální kolorit učinit dílo zajímavým. Ivan IV. (psán 1862 - 63) je zasazen do ruských dějin, chronologicky patří mezi Lovce perel (Indie) a Krásku z Perthu (Skotsko). V díle psaném ve stylu velké opery jsou pochopitelně patrny vlivy Meyerbeerovy, v lyrických partiích však byl Bizetovi konkurentem především Charles Gounod. Nicméně - snad to dělá ruský námět - má opera mnoho společného i s Glinkovým Ivanem Susaninem a v určitých úsecích se blíží rozmáchlému gestu Čajkovského. Není jistě náhoda, že právě Čajkovskij byl jedním z těch několika, kteří dokázali ihned ocenit genialitu Carmen; snad mezi hudebním myšlením obou skladatelů existovalo jakési podvědomé spříznění. V spiklenecké scéně Igora a Temrouka však také udeří do uší povědomá intonace - Verdiho duetu Jaga a Otella. Nikdo pochopitelně od nikoho neopisoval. Otello měl premiéru roku 1887, Bizetova opera provedena za života ani jednoho ze skladatelů nebyla. Orientace v dějinách evropské opery je znesnadněna torzovitostí repertoáru, který zůstal dodnes živý. Každá vyplněná mezera zjednává větší jasno, co se vlastně v tomto oboru všechno odehrálo, snímek je tedy doporučeníhodný především těm, kdo nevyhledávají pouze několik oblíbených děl, ale chtějí znát víc. Bizetův Ivan IV. naplňuje dokonale strukturální linii velké opery: jsou tu velké árie a ansámbly, písně (i když serenáda mladé Bulharky je hudebně spíše odněkud z Katalánska), efektní sbory, taneční scény, nabídka působivé scénografie (horská krajina na Kavkaze, palác cara Ivana, dvůr v Kremlu, svatební síň), splňuje i její požadavky námětové: do boje o moc s milostnou zápletkou, či lépe do boje o lásku na pozadí politiky, si publikum promítalo problémy své vlastní doby. Bizet opustil práci před finální scénou pátého dějství, kvůli objednávce na Krásku z Perthu. Obě opery mají proto hodně společné nebo přinejmenším příbuzné hudby. Po premiéře Krásky se Bizet k Ivanovi IV. vrátil, průtahy s přípravou premiéry však nakonec způsobily, že dílo nedoinstrumentoval. Tehdejší operní skladatelé psali pro konkrétní provedení. V zásuvce zůstávala ležet opuštěná torza, která nikdo nechtěl. V několika málo letech pak byla látka i žánr Ivana IV. už opotřebovaným zbožím, velká opera se přežila. Dlouho se mělo za to, že Bizet partituru zničil, byla však nalezena v knihovně Pařížské konzervatoře a poprvé provedena v Německu, na zámku Mühringen, roku 1946. Roku 1951 následovalo v Bordeaux provedení doinstrumentované verze (k finále Bizet napsal pouze vokální hlasy), kterou pořídil Henri Büsser, roku 1987 následovala v Londýně verze Howarda Williamse. Její koncertní provedení z března 2002 v Paříži je zachyceno na této interpretačně nadmíru vydařené nahrávce. S jedinou výjimkou: prý není sice malých rolí, avšak v případě Důstojníka Francka Barda s jeho nadobyčejným vibratem je dobře, že přece jen existují. Tři hlavní postavy - Marie (Inva Mula původem z Albánie, vítězka soutěže Plácida Dominga z roku 1993), Igor (Julian Gavin z Austrálie), Ivan IV. (Pařížan Ludovic Tézier ) a Temrouk (rovněž Francouz Paul Gay ) rolím odpovídají technicky i výrazově, výborné jsou sbory i orchestr, řízený dánským dirigentem Michaelem Schłnwandtem .

Vydavatel: Naive / Classic

Stopáž: 67:48 + 73:42

Nahráli: Inva Mula, Julian Gavin, Ludovic Tézier, Choeur de radio France, Orchestre national de France, Michael Schonwandt

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.