středa, 25. prosinec 2002

Georg Philipp Telemann: Kantáty

Napsal(a) Dina Šnejdarová

booklet

Celkem pět Telemannových duchovních kantát se rozhodl nahrát dnes již renomovaný soubor Cantus Köln - letos slaví 15 let od svého založení. Jedná se především o raná díla z dob autorových studií, takže lze kupříkladu žasnout nad zručností ještě ne dvacetiletého mladíčka. Máme-li u slavných osobností dojem, že pohled na jejich počínající tvorbu je chápán kladně jen v souvislosti s jejich pozdější slávou, ale jinak bychom nad nimi pouze bezradně pokrčili rameny, u této nahrávky se ničeho takového rozhodně bát nemusíme. Kromě Telemannova mistrovství se můžeme kochat poslechem přechodných typů kantáty, kde například v jedné připadá na každou strofu jedna drobná árie (Trauer-Actus ), v další už jsou sóla o něco expresivnější (Ach, Herr, straf mich nicht in deinem Zorn ) a u kantáty Sei getreu bis in den Tod už vnímáme nepřeslechnutelné operní prvky.

Soubor Cantus Köln pod vedením loutnisty Konrada Junghänela reaguje citlivě na drobné stylové proměny, kde je třeba, raně-barokně srážejí rychlejší noty, nebo naopak motoricky vedou hudbu kupředu. Kombinace sólistů se po barevné stránce zdařila, u mužských hlasů lze vypozorovat lepší práci s výslovností, která tak zcela přirozeně podtrhuje výraz. Basista Stephan Schreckenberger v kantátě Sei getreu bohužel zápasil s běhy, které vyzněly až příliš neohebně a těžkopádně. Obě sólistky (Joahhan Koslowsky - soprán, Elisabeth Popien - alt) hlasově pojí měkké a hebké zabarvení, místa, kde zpívají společně jsou velice půvabná (například kantáta Ach, Herr). Pětice sólistů se zároveň ujala i sborové části, a tak nahrávka působí "komorně" křehce a jemně.

Vydavatel: Harmonia mundi France / Classic

Stopáž: 79:49

Nahráli: Cantus Köln, Konrad Junghänel

Body: 4 z 6

Zveřejněno v Recenze

Označeno v

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.