pondělí, 1. červen 2009

Georg Friedrich Händel - Semele

Napsal(a) 

Georg Friedrich Händel - Semele Georg Friedrich Händel - Semele

Georg Friedrich Händel

Semele

Cecilia Bartoli – Semele, Charles Workman – Jupiter, Birgit Remmert – Juno, Isabel Rey, Anton Scharinger, Liliana Nikiteanu, Thomas Michael Allen; Orchestr La Scintilla Curyšské opery a sbor Curyšské opery, William Christie. Režie: Robert Carsen. Text: A, N, F. Nahráno: live, leden 2007, Curych. Vydáno: 2009. TT: 89:23, 64:41. Obraz. formát: 16:9. Zvuk. formát: LPCM Stereo, DTS 5.0 Surround. 2 DVD Decca 074 3323 (Universal Music).

Inscenace Händelovy opery Semele , natočená v Curyšské opeře v roce 2007, je krystalickou ukázkou takové moderní vizualizace starého námětu, která je přijatelná a hlavně funkční. Na scéně jsou a jednají současní lidé, ale v souladu s libretem i v souladu s hudbou. Takto pojatý a podobně zdařilý projekt je stejně legitimní jako tatáž opera hraná s barokními gesty v dobových kostýmech a při svíčkách. Samozřejmostí je ovšem v obou hypotetických protichůdných případech životné a vzrušující hudební nastudování, těžko již dnes představitelné jinak než historicky poučené. Opera Semele vypráví nadčasový příběh o různých podobách lásky a hlavně o nenasytnosti, která mladou ženu opájející se přízní a mocí přivede až k neslavnému konci. U curyšské inscenace stojí za zdařilou režijní modernizací Kanaďan Robert Carsen , současná stálice evropských operních scén, a za dokonalou hudební podobou William Christie , ve Francii naturalizovaný Američan, znalec staré hudby dosud plný entusiasmu; ten ho vede k nalézání tisíců odstínů emocí a ideálních temp, k opravdovému muzicírování, nevšednímu a jedinečnému. Také na recenzovaném záznamu má partitura a celé představení díky dirigentově neutuchající energii a invenčnosti mimořádně životný náboj. Je mimochodem úžasné, že kamenné divadlo typu Curyšské opery je schopno ze členů svého orchestru vytvořit těleso zabývající se užitím dobových nástrojů podobně zasvěceným způsobem stylovou interpretací předklasické hudby, jako se to daří baroknímu orchestru La Scintilla . Je ovšem stejně skvělé, když si tato scéna může dovolit takové umělecké obsazení, jakým je za dirigentským pultem, respektive u cembala, William Christie a v titulní roli opery Cecilia Bartoli . Italská mezzosopranistka svým neuvěřitelně pohyblivým hlasem hrdelní barvy obdařuje titulní roli především vášní, ale dokazuje zde také, že umí mnohem víc než jen pouhou pěveckou ekvilibristiku – vystřídá v áriích se svým totálním nasazením řadu vyhraněných emocionálních poloh a je schopna je přesvědčivě zahrát. Jejím hlasově skvělým protihráčem je tenorista Charles Workman , v jehož podání je zejména tichá lyrika vrcholným zážitkem. Z dalších pěvců vynikají Liliana Nikiteanu jako Semelina sestra a Birgit Remmert v roli Juno, jíž s neodolatelnou komikou sekunduje jako její důvěrnice Isabel Rey . Díky jednotě hudby a děje i díky mimořádnému spektru hudebního výrazu a pochopitelně také díky virtuozitě Cecilie Bartoli patří záznamu tohoto představení právem nejvyšší možné doporučení.

Petr Veber

Vydáním Christieho a Carsenovy inscenace Semele k 250. výročí úmrtí Georga Friedricha Händela na DVD firma Decca zachytila jedno z pozoruhodných a prestižních operních nastudování díla tohoto skladatele. Vydatelství přitom nešlo do rizika, protože jde o několikrát osvědčenou produkci. Poprvé bylo toto pojetí Semele uvedeno už v roce 1996 na festivalu Aix-en-Provence, v roce 2004 ji převzala English National Opera a o tři roky později pak opera curyšská. Právě zdejší lednové představení s nadšenými reakcemi i spontánním smíchem publika je zachyceno na dvou DVD o celkové délce 2,5 hodiny – a lze jen litovat, že záznam představení není doplněn například rozhovory s tvůrci, sólisty nebo záběry ze zkoušek. Ovšem až v Curyšské opeře vytvořila titulní sopránovou roli Cecilia Bartoli , fenomenální koloraturní mezzosopranistka nabitá energií, která exceluje na koncertních pódiích a v nahrávacích studiích; svá vystoupení v divadle – sebekriticky si vědoma menšího objemu svého hlasu – inteligentně omezuje a vzhledem k střední velikosti, ale vysoké prestiži divadla v Curychu soustřeďuje právě sem. Atraktivitu DVD zvyšuje i to, že Semele je její první operní rolí, kterou Bartoli nastudovala v jiném jazyce než rodné italštině. A navíc jde po Popelce o její účast na kompletní operní nahrávce u společnosti Decca po 12 letech – triumfální!

William ChristieRobert Carsen patří v oboru barokní opery bezesporu ke špičkovým tvůrcům současnosti, ať už v týmech s jinými dirigenty a režiséry, tak společně. Jejich spolupráce se datuje od roku 1993, kdy pro festival Aix-en-Provence připravili Händelova Orlanda, kterého pak převzala řada dalších francouzských divadel. O rok později zde společně nastudovali Kouzelnou flétnu a dva roky nato Semele. (Semele režíroval Carsen také v Kolíně nad Rýnem s dirigentem Nicholasem Kokem (2001).) V Paříži uvedli Figarovu svatbu (1997), Händelovu Alcinu (1999), Rameauovy Les Boréades (2003) a loni Lullyho Armidu. Z jejich inscenací je znát, že si v současném hledání přístupů k barokní opeře, kdy se až fundamentalisticky vyhrocují spory o závaznosti historicky poučené interpretace, dobře rozumějí. Místo pasivní (ve skutečnosti nedostižné) autenticity jsou oba příznivci jejího tvořivého rozvíjení na základě zevrubné a hluboké znalosti barokních principů a postupů kompozičních i interpretačních tak, aby je aplikovali ne mechanicky, ale z hlediska jejich významu.pro posluchače a diváka dneška.

Je Semele oratorium nebo opera? Händel označil Semele jako „operu na způsob oratoria“ Použil libreto, které významný anglický spisovatel, dramatik a básník období Restaurace William Congreve napsal už v roce 1707 pro Johna Ecclese (s doplňky, jejichž autory není nikdo menší než Alexander Pope a John Milton). Lze se domnívat, že Händel vnímal paralely antického příběhu a své současnosti na královských dvorech. Ačkoli byla Semele uvedena v Covent Garden v roce 1744 jako oratorium, s nevalným úspěchem, její divadelní potenciál je mimořádný.

Semele se dočkala prvního scénického provedení až v roce 1925 v Cambridge, od 60. let 20. století se však objevovala na jevištích často – na prkna Covent Garden se od Händelovy premiéry dostala znovu v roce 1982 pod taktovkou Charlese Mackerrase. Nadčasovost příběhu s paralelou v současnosti zdůraznila inscenace New York City Opera v roce 2006 v režii Stephen Lawlesse s analogií vztahu Marily Monroe, Johna F. Kennedyho a jeho ženy Jacqueline s Elizabeth Futral v titulní roli. Také nahrávek je řada.

Inscenátoři vyšli z toho, že jakkoli je libreto ukotveno v antické mytologii podle Ovidiových Metamorfóz, opera je nadčasovým dramatem ambic, domýšlivosti, ješitnosti a erotické touhy, ale i mocenských manipulací, lstí, kariérismu skrze milostné pletky a prostupnosti sociálních hranic. A maximálně vytěžili kombinaci vážných a komických momentů. Provedli několik nepodstatných škrtů, redukovali, respektive spojili některé postavy (partie Kněze a Apollona zpívá Cadmus). Stejně jako při londýnské premiéře, basovou roli Cadma a boha spánku Somna zpívá týž sólista.

Christieho hudební nastudování s orchestrem La Scintilla curyšské opery a jejím sborem postihuje plejádu emocí s hýřivou barvitostí, expresivitou a výrazovou plností. Carsen vypráví příběh o dceři thébského krále, krásné Semele, k níž vzplanul láskou sám nejvyšší bůh Zeus v prostředí nejvyšší společnosti s decentními náznaky anglického královského dvora současnosti. Semele Cecilie Bartoli si tu doslova vychutnává roli rozmarné domýšlivé, avšak nepříliš inteligentní kokety vysoko postaveného tatínka. Na poslední chvíli odmítne urozený sňatek s princem, protože má vyšší ambice – zamiloval se do ni sám král/Jupiter. Takového skandálu při zrušeném svatebním ceremoniálu jsou hned plné noviny a vzápětí se provalí i aféra krásné Semele s králem. Semele dobře ovládá své ženské zbraně, jimiž dokáže Jupitera pořádně roztoužit. Ale postupně jí nejsou postavení milenky ani Jupiterovy dary dost dobré, stupňuje svoji marnivost a hloupou ješitnost až k sebestředné erupci arogantní pýchy v gradaci dramatických koloratur. Z Jupitera v podání tenoristy Charlese Workmana i díky vyrovnané kantiléně čiší královský majestát a elegance, zároveň je nenapravitelným mlsným kocourem, ochotným zahrnout Semele nejvyšším luxusem. Ztráty své milenky lituje jen chvíli – během závěrečné oslavy si už vyhlédne jinou krasavici. Královské zálety si ovšem nemůže nechat líbit královna/Junona, které německá mezzosopranistka Birgit Remmert dala s jemnou dávkou ironie podobu přísné stárnoucí ženy, která se stydí za své brýle a je smířena se svým nelehkým údělem vládnout s věčně záletným manželem. Jedná racionálně, aby si manžela udržela, k čemuž využívá, ba zneužívá a peskuje svoji tajemnici, navzdory upjatému červenému kostýmku dost čipernou. Právě kreace Isabel Rey jsou zdrojem humoru. Královna se s British Airlines vypraví na cestu, aby v přestrojení lstivým úskokem navedla Semele k osudnému zničujícímu přání a stihla závistivě prošacovat Semeliny šaty, ba dokonce jí jedny ukrást. Galerii typově zcela přesně obsazených sólistů doplňuje ještě Thomas Michael Allen v roli poněkud toporného nedůvtipného Semelina snoubence, který ovšem musí vládnout vyrovnaným vysokým tenorem, a Semelina sestra Ino (Liliana Nikiteanu) , které se nakonec podaří ulovit původního Semelina snoubence. Carsen rozehrál operu s bohatou imaginací, vtipem a „čitelností“ scénických znaků i hereckých akcí jako satiru na šklebivou domýšlivost a pomíjivou vrtkavost v pro něj typickém velkorysém scénickém řešení s velkým významem scénického světla.

Purističtí zastánci autentické interpretace možná budou poukazovat na nesoulad některých situací antického mýtu i textu libreta s Carsenovým přenosem příběhu do královské dvorní společnosti dnešních dnů, ale ani oni nemohou popřít, že Christie, Carsen, všichni sólisté, orchestr i sbor v týmové jednotě rozehráli s Händelovou hudbou životné hudební divadlo.

Helena Havlíková

Opernhaus Zürich začal věnovat pozornost tvorbě 17. a 18. století před zhruba čtyřiceti lety – ve spolupráci s Nicolausem Harnoncourtem a režisérem Jeanem Pierrem Ponellem. V roce 1996 tu vznikl ansámbl dobových nástrojů, Orchestra La Scintilla; řídili ho Marc Minkowski, Giuliano Carmignola, Reinhard Goebel a William Christie. Curyšský operní soubor disponuje vynikajícími zpěváky, kteří se specializují na historicky poučenou interpretaci starší hudby (Rumunka Liliana Nikiteanu, Španělka Isabel Rey), jiní v něm nějakou dobu působili (Birgit Remmert, Anton Scharinger). Na podobném základě lze jistě vytvářet představení dobrá i vynikající: záznam curyšského provedení Händelovy Semele z roku 2007 však překonává veškerá očekávání. Inscenace, jejímž autorem je kanadský operní režisér Robert Carsen, původně vznikla v roce 1996 pro Festival d’Aix en Provence. Semele tehdy zpívala velšská sopranistka Rosemary Joshua (zřejmě znamenitě: její provedení árie „No, no, I will take no less“ si lze poslechnout na internetu). V Curychu byla titulní role svěřena Cecilii Bartoli, která tu poprvé zpívala v jiném jazyce, než italštině – a Semele se stala její první DVD nahrávkou pro Deccu po více než desetileté přestávce.

Nahrávka prezentuje Semele (HWV 58) jako operu; ve skutečnosti jde o oratorium, založené na operním libretu, které dramatik William Congreve napsal na téma z Ovidiových Metamorfóz roku 1706 a londýnský skladatel John Eccles zhudebnil v roce 1707 (opera nebyla provedena). Pro Händela ho upravil neznámý libretista (snad autor textu Alexandrovy slavnosti a Samsona Newburgh Hamilton). Händel komponoval Semele v roce 1743, premiéra se uskutečnila roku 1744; skladatel nechal dílo provést „after the manner of an Oratorio“ (to jest v oratorním stylu). Robert Carsen pojal Semele operně – jako drama vášně a lásky boha Jupitera k pozemšťance a její touhy po nedosažitelných cílech a zakázaném ovoci (Semele, navedená Junonou, která se chce sokyně zbavit, umírá zasažena Jupiterovým bleskem v momentě, kdy se jí zjeví tak, jak si to přála – v celé své božské kráse a síle). Režie je nikoli barokní, nýbrž naprosto současná; představitelé všech rolí podávají herecké výkony, za které by se nemuseli stydět ani na činoherním jevišti. V nastudování se údajně původně odrazily napjaté vztahy mezi anglickou královskou rodinou a princeznou Dianou; pro dnešní vnímání Carsenovy práce je to však sotva významné. Podstatné je to, že Semele má v jeho režii stejný „drive“, jako Händelova hudba – bez oddechu neustále plyne kupředu. V prvním jednání slaví dvůr krále Cadma (Anton Scharinger) svatbu Semele s princem Athamasem (Thomas Michael Allen) na minimalistické scéně, pozůstávající ze dvou řad pozlacených židlí, potažených rudým sametem a postavených napříč jevištěm před tmavým horizontem. Druhé dějství se odehrává v modravým oparem zahalené Semelině ložnici v paláci na hoře Cithaeron, kam ji unesl Jupiter (Charles Workman) , proměněný v obrovského orla; později sem za ní přichází její sestra Ino (Liliana Nikiteanu) . Ve třetím dějství využije Juno Semeliny pošetilosti a dohání ji k záhubě: z božských sfér se Semele vrací na zem, kde ji smrt zastihne v záhybech hermelínového pláště, rozloženého po stupních královského trůnu: nedosáhne postavení a nesmrtelnosti, po kterých tolik toužila. Veškeré dění probíhá v neustálém pohybu – jednou z mála oáz klidu je jeskyně boha spánku Somna (Anton Scharinger), od kterého chce Juno (Birgit Remmert) ve třetím dějství získat žezlo, kterým uspí draky, hlídající Jupiterův palác a Ino, za kterou se před Semele vydává. Režisér rozehrává řadu vtipných situací (oznámení o Jupiterově zájmu o Semele se objevuje v novinách, které se dostávají do rukou dvořanů i Junoniných); výstupy Junoniny důvěrnice Iris (Isabel Rey) jsou sledem akrobatických evolucí – navzdory nepohodlí vyšších podpatků a formálního červeného kostýmku. Ostatní ženské postavy (včetně členek sboru) jsou oblečeny do dlouhých večerních rób, barvou odpovídajících prostředí, ve kterém se ta která scéna odehrává – bílé svatební šaty, různobarevný tmavý taft a samet na zemi, světlé odstíny v „nebeském“ prostředí; totéž platí i pro mužské postavy – černé společenské obleky v královském zámku, světlé oblečení ve výšinách Cithaeronu (autorem scény i kostýmů je Patrick Kinmonth, osvětlení Robert Carsten a Peter van Praet) . Permanentní stav vzrušení se přenáší i do sboru, který tu jako ve všech Händelových oratoriích, hraje podstatnou roli – nejde ovšem o v opeře obvyklé davové tělocvičné výkony, nýbrž o individualizaci každé jednotlivé postavy – synchronizované jsou jen choreografie převalování spáčů v Somnově jeskyni a pobíhání číšníků v posledním obraze.

Hudební stránku inscenace měl na starosti William Christie, který ji jako vždy pojednal noblesně – ať šlo o perfektní souhru orchestru, sborová čísla, nebo sólisty. Za všechny ostatní připomeňme alespoň tři árie: Jupiterovu něhou a vroucností nabitou „Where’er you walk, cool gales shall fan the glade“ ve druhém dějství, a dvě Semeliny v dějství třetím – hněvivou „No, no, I will take no less“ a bezbřehou ješitností přetékající „Myself I shall adore“, ve které Cecilia Bartoli podává výkon na hranici pěveckých možností; je možné se ptát po zjevně výjimečných hlasových kvalitách Elisabeth Duparc, zvané ‚la Francesina‘, která Händela inspirovala k napsání takto krajně obtížného partu.

Nahrávce lze vytknout až příliš skromně vypravený trojjazyčný booklet, kde scházejí podrobnější informace o zpěvácích, orchestru, dirigentovi, režisérovi i mnoha ostatních, kdo se na inscenaci podíleli (ne každý si okamžitě uvědomí, že Jory Vinikour, který se na nahrávce objevuje jako člen skupiny continua, je totožný s laureátem cembalové soutěže Pražského jara 1994). Místo libreta, které tu citelně schází, jsou uvedeny jen začátky jednotlivých recitativů a árií; dále je tu ještě obsah opery, doplněný stručnou úvahou režiséra nad charakterem Semele a Jupitera, shakespearovskými kvalitami libreta, velkorysostí jeho hudebního zpracování (jde o jedno z nejdramatičtějších Händelových děl) a možnosti dnešního využití potenciálu více než dvě stě padesát let staré morality při jejím inscenování. To všechno jsou však jen drobné vady na kráse DVD záznamu jedinečné inscenace – už jen pro možnost znova se vracet k detailům, které při prvním shlédnutí nutně musejí uniknout nejen divákovým očím, ale i sluchu, stojí tato nahrávka Semele za pořízení.

Michaela Freemanová

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.