pondělí, 30. červen 2003

Georg Friedrich Händel: Rinaldo

Napsal(a) 

booklet booklet
Tomu, kdo neposlouchá a nezná barokní operu, nelze pro začátek doporučit snad žádné jiné přitažlivější dílo, než je právě Händelův Rinaldo . Nově vzniklá nahrávka je však lahůdkou i pro odborníky. Poučená interpretace je dnes už téměř samozřejmostí, ale ne vždy je docíleno takové strhující energie, jakou se vyznačuje tento snímek. Opera byla nastudována pro festivaly v Innsbrucku a v Montpellier a po nesmírném úspěchu těchto představení byl pořízen i její zvukový záznam. Měla jsem to štěstí, že jsem byla přítomna jednomu provedení v Montpellier a zážitek bych úchvatný. Provokativní režie v případě CD nahrávky odpadá, hudební zážitek je však i bez vizuální složky nesmírně plastický. Freiburger Barockorchester je již etablovaným souborem, který zvláště pak pod vedením René Jacobse nemůže hrát jinak než výborně. Orchestrální čísla, kterých je v Rinaldovi poměrně hojně, jsou velice působivá - napodobení bouře, cvrlikání ptáčků, v tanečku sirén slyšíme kastaněty, ve vojenském pochodu trubky a mnoho dalších zvukových efektů. Perfektní výkony instrumentalistů, jak René Jacobs vysvětluje v textu bookletu, kladou vysoké nároky na improvizační schopnosti hráčů. Opera by však nebyla bez zpěváků a v tomto případě se jedná o samé zpěváky s velkým "Z". Hlavní roli Rinalda zpívá americká mezzosopranistka Vivica Genaux , která má s "mužskými" rolemi již zkušenost, pro Harmonia mundi nahrála například CD s Farinelliho áriemi. Její hlas je jemný a technika dokonalá, svým témbrem se snaží docílit jistého napodobení zpěvu kastrátů (známá arie Cara sposa ). Všechny city a afekty, které její postava prožívá, nesmírný smutek a stesk, váhání, válečné odhodlání, statečnost, hněv či láska jsou úžasně odstíněny. Takové schopnosti mají naštěstí všichni zpěváci, Miah Persson v lyrické roli Almireny, Inga Kalna je zlou Armidou, která se však umí i zamilovat a velmi trpět. James Rutherford v roli Arganta možná jediný vybočuje svým někdy moc těžkým a málo vylehčeným hlasem. Lawrence Zazzo a Christophe Dumaux v roli bratrů Goffreda a Eustazia ukazují, jak i dnes dokáží zpívat kontratenoři. Charakteristika Rinalda jako "kouzelné" opery, jak se dočítáme v bookletu, by se bez přehánění dala převést i na tuto nahrávku.

Eva Velická

Již barokní opera si libovala v příbězích, kde statečnost a věrná láska jsou po mnoha útrapách po zásluze odměněny. Čím exotičtější prostředí a podivuhodnější nástrahy, tím lépe, neboť možnosti scénických efektů úměrně zvyšovaly i nadšení diváků, což ostatně platí dodnes. Zmíněnými přednostmi přímo oplývá i Rinaldo , první opera G. F. Händela komponovaná v roce 1711 pro Londýn. Připomeňme si alespoň ve zkratce její obsah: Rinaldo je nejudatnější hrdina křižáckého vojska chystajícího se osvobodit Jeruzalém, v čemž mu brání mimo jiné i Armida, která nejenže unese jeho milou (Almirenu), ale sama se (proti své vůli) do Rinalda zamiluje a svádí jej v podobě Almireny (když sama nemá úspěch). Ačkoliv bojuje s pomocí démonů, mořských panen i pohanských vojsk, nakonec Rinaldovi podlehne, prohlédne a přijme křesťanskou víru, čímž všichni zúčastnění dojdou spokojenosti.

Jak vidno, diváci se při Rinaldovi vůbec nenudili. Tato opera však zůstává díky autorově genialitě jedinečným "představením" i bez své vizuální složky, což velmi přesvědčivě dokazuje i její nejnovější realizace od René Jacobse . Titulní roli zpívá Vivica Genaux , kterou čtenáři HARMONIE pravděpodobně poznali jako "farinelliovskou" pěvkyni. Už sám o sobě náročný part Jacobs doplnil ještě o záplavu ozdob a početné kadence, které zpěvačka většinou zvládá výborně. Nutno ocenit nejen běhy a množství překrásných trylků (zejména těch krátkých), ale i živé recitativy a schopnost výrazových odstínů v rámci hlavního afektu árie. Méně působivé jsou kantilény, což je dáno charakterem hlasu, který podle mého názoru nepatří k těm, jež si rázem podmaňují srdce posluchačů. Zvláště vokál "a" vyznívá někdy dosti ploše, což je například patrné v largu (zde spíš andante) Cara sposa , kde také nepříliš šťastně působí některé nádechy. Almirenu zpívá Miah Persson, sopranistka světlého ale poměrně sytého témbru, ovládající jak dramatické, tak flétnově něžné tóny. I její výkony jsou technicky dokonalé, co do výrazu však shledávám rezervy. Slavné largo Lascia ch'io pianga je v jejím podání sice půvabné, elegické, ale přeci jen bez doteku opravdového hlubokého žalu. Podobně její poslední árie Bel piacere je živá a veselá, jak má být, ale postrádám zde skutečný úsměv a radost, který Almirena v této chvíli cítí. To jsou ale samozřejmě momenty, které odlišují výborný výkon od mistrovské interpretace. Naopak Inga Kalna jako Armida je skutečně vášnivá a démonická bytost, s čímž koresponduje i její zastřenější soprán. Armidin původní, odložený a na milost znovu přijatý milenec Argante je ztvárněn Jamesem Rutherfordem , basistou značného volumenu; jestliže pro koloratury první árie se nabízí příměr o sypoucích se bramborách, další čísla dokazují, že je tento umělec schopen i krásných měkkých tónů. Dobré výkony podává i "bratrská" dvojice křesťanských hrdinů Goffreda a Eustazia: Christoph Dumaux jako Eustazio zaujme poměrně výjimečnou, kovově zvonivou barvou svého kontratenoru. Za nepříliš šťastné považuji obsazení roli křesťanského mága jinak skvělým Dominiquem Visse . Jeho specifický témbr je v komických rolích bezkonkurenční, v této "vážné" roli však nevytváří žádoucí dojem.

Jacobsův přístup k partituře je zřejmý hned s prvními takty předehry: preferuje bohatý, velmi barevný, dynamický a dramatický projev, což vychází jak z celkového obsazení orchestru, tak i "kouzelného" námětu opery. Velmi invenční a působivá je zejména hra s dynamikou, bravurní jsou i všechny sólové party - hráči známého Freiburger Barockorchester zde odvedli špičkový výkon. Spíše sporné jsou některé instrumentační postupy (třeba zobcové flétny v předehře) či realizace continua (některé vyhrávky, uplatňování harfy nebo přítomnost continua v árii Cara sposa, kde je vedeno již od čtvrtého taktu s violou, ačkoliv Händel jej uvádí až od taktu 24, což má svůj nezaměnitelný efekt). Jestliže toto jsou spíše drobnosti, mnohem výraznější je zásah v podobě kadencí a ozdob. Specifický případ představuje bizarní čtyřminutová cembalová kadence v árii Armidy VĐ far guerra , která je z pera Williama Babela, Händelova spolupracovníka v divadle (o níž ale rozhodně nelze tvrdit, že by byla v händelovském duchu). Budiž, je to kuriozita, která je i na nahrávce adekvátně zakončena úderem hromu. Za nevhodné však považuji některá z četných "vylepšení" vokálních partů. Nejenže by se dalo někdy s úspěchem pochybovat o jejich stylovosti, ale především nepůsobí vždy krásně - ať už podstatou, anebo konkrétní realizací. Kupříkladu Armida na několika místech skutečně ječí, což je obecně vzato přesvědčivý výrazový prvek, ale v této hudbě nemá co dělat. (Není od věci připomenout, že Händel neváhal své primadonny fyzicky napadnout, pakliže mermomocí usilovaly prosadit některé ze svých uměleckých nápadů.) Nepochybuji, že se Jacobs snažil především maximálně podpořit dramatičnost díla, ne vždy k tomu ale volil šťastné prostředky; záliba v ornamentice ho pak vedla i k časté volbě pomalejších temp, než autor předepsal. Trpělivý čtenář budiž však ujištěn, že všechny tyto poznámky jsou především povzdechem nad krásným, strhujícím výtvorem, který - chybělo relativně málo - mohl být takřka dokonalý.

Marc Niubó

Po téměř třech letech od vydání cenami ověnčené nahrávky Rinalda britské firmy Decca vychází další verze, tentokrát z dílny francouzské firmy Harmonia mundi. Nabízí se tedy srovnání, které může být pro posluchače velmi zajímavé. René Jacobs i Christopher Hogwood jsou velikány v interpretaci barokní hudby, jejich názory se však do té míry liší, že i nahrávky jsou ve všech parametrech dost odlišné: v interpretaci (artikulace, frázování, afekty, typové obsazení sólistů, dynamika, "divadelní" efekty), použitém instrumentáři, práci s autografem. Například v obsazení se Hogwood více drží dobového hracího listu. Vojevůdce Goffreda tedy zpívá žena (Bernarda Fink, u Jacobse Lawrence Zazzo , který je společně s Miah Persson hlavním objevem nahrávky) a hrdinu Rinalda kontratenor (David Daniels, u Jacobse Vivica Genaux ). Hogwood přiřkl svojí hlavní pěvecké hvězdě Cecilii Bartoli roli čarodějky Almireny, což naturelu hudební megastar perfektně sedí, Jacobsova hvězda zpívá mužskou roli Rinalda, a i to bylo šťastné, vlastně jedině možné řešení. Sólové obsazení je vůbec velmi zajímavé. Hogwoodova nahrávka je postavena na slavných jménech: Cecilia Bartoli, David Daniels, Bernarda Fink, Luba Orgonasova, Gerald Finley. Jednou z nesporných hodnot Jacobsovy nahrávky je to, že dal šanci mladým, zatím méně známým zpěvákům, ti ji plně využili a svým konkurentům se v podstatě vyrovnali. Celkově je těžké, ba nemožné, říci, kdo z konkurujících si dvojic je lepší. Není to ostatně ani důležité. Armida Ingy Kalny je prostě jiná (rozhodně vášnivější) nežli Luby Orgonasové a totéž lze konstatovat o Goffredově příteli Eustaziovi v podání Christopha Dumauxe (Jacobs) a Daniela Taylora (Hogwood). U Hogwooda až příliš vyniká Bartoli, která je skutečně extratřída a je v kouzelnické roli v současnosti nedostižná. Vivica Genaux je důstojným Rinaldem, nicméně je jedinou členkou Jacobsova ansámblu, u které můj ideál vibrata a tvoření tónu nebyl plně v souladu s realitou.

Jestliže pěvecká úroveň jako celku je u obou nahrávek rovnocenná, pak je to jiné v orchestru a v pojetí díla jako takového. Houslovým leadrem The Academy of Ancient Music byl Andrew Manze. To se sice pozitivně projevilo v sólech, ale Hogwoodův orchestr není kupodivu na rozdíl od skvěle hrajícícho Freiburgského barokního orcestru tak výrazný. Hrany jsou obroušeny, emoce, kontrasty, afekty zmírněny, někdy až nivelizovány. Jacobsova nahrávka je nabita energií, jež vyzařuje i z neživého stříbrného kotouče. K živosti a podmanivé pulzaci nahrávky nepochybně přispěla i volba nástrojů, ozvláštnění barev zobcovými flétnami, kastanětami (árie sirén z 2. jednání) a podobně, co může u odborníků vyvolat i diskuse. Hogwoodova nahrávka, viděno prizmatem Jacobsova výkladu, i přes přítomnost vášnivé Bartoli a perfekcionismu provedení, vytváří zdání lehké citové vyprázdněnosti. Ostatně o vydavatelských záměrech vypovídají i covery: u Deccy atraktivní fotografie Danielse a Bartoli, u HMF reprodukce slavného Tiepolova obrazu Rinaldo abbandona Armida

Luboš Stehlík .

Vydavatel: Harmonia mundi / Decca, 2000

Stopáž: 67:28 + 74:56 + 50:35

EAN: 0028946708729

Nahráli: Vivica Genaux, Miah Persson, Inga Kalna, Lawrence Zazzo, James Rutherford, Christophe Dumaux, Dominique Visse, Freiburger Barockorchester, René Jacobs

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.