Georg Friedrich Händel – Floridante

Marijana Mijanović – alt, Vito Priante – bas, Joyce DiDonato – soprán, Sharon Rostorf-Zamir – soprán, Roberta Invernizzi – soprán, Riccardo Novaro – baryton, Il Complesso Barocco, Alan Curtis. Produkce: Marita Prohmann. Text: A, N, F. Nahráno: 9/2005, Tuscania, nr. Viterbo, Chiesa di San Silvestro. Vydáno: 2007. TT: 58:28, 50:21, 54:53. DDD. 3 CD Deutsche Gramofon 4776566 (Universal Music).

Typ vážné opery, takzvaná opera seria, počal být v první polovině 18. století komponován především s ohledem na pěvecké hvězdy, jejichž kult lze do jisté míry srovnat například s kultem dnešních zpěváků pop-music. Rovněž opera Floridante G. F. Händela, jednoho z největších operních tvůrců své doby, má čtyři verze přizpůsobené konkrétním pěvcům. Premiéra první verze opery se konala v roce 1721, tedy rok poté, kdy Händel zahájil v King's Theatre na Haymarketu činnost svou operou Radamisto. Právě v roce 1721 byl ovšem do Londýna pozván Händelův rival Bononcini a pro Händela tak začalo období plné zápasů a intrik mezi oběma operními společnostmi.

Již první verze opery byla poznamenána tím, že Händel v průběhu komponování dostal z Itálie zprávu o onemocnění M. Durastanti, pro niž komponoval stěžejní roli Elmiry a která tedy premiéru nemohla zpívat. Musel tedy upravovat již hotovou práci pro jinou pěvkyni. Prezentovaná nahrávka se navrací v několika místech k původní kompoziční vrstvě, jak v bookletu objasňuje jeden z předních händelovských muzikologů a tvůrce kritické edice této opery Hans Dieter Clausen. Některá místa proto byla transponována. Libreto opery Floridante vzniklo na motivy starší práce Francesca Silvaniho La costanza in trionfo; přebásnění se ujal Paolo Antonio Rolli. Text, jemuž byla vytýkána malá dramatičnost, zcela „napravuje“ Händelova hudba – autor ke zvýšení dramatického účinku zkušeně používá arios i recitativů accompagnato a především v áriích jeho hudební řeč oplývá velkým harmonickým bohatstvím.

Hned na úvod nutno říci, že předložená nahrávka je velice zdařilá. Posluchače nepochybně „chytí“ již skvěle zahraná předehra francouzského typu; právě tento typ Händel pro jeho vznešený charakter velmi rád používal. Orchestr pod vedením zkušeného Alana Curtise je pěvcům bezchybným partnerem, blýskne se také v instrumentálním pochodu v úvodu 2. scény 1. dějství, který nám evokuje například Händelovu slavnou Vodní hudbu či Hudbu k ohňostroji. Mistra instrumentální kompozice nezapře ani krátká sinfonia uvozující závěrečnou scénu celé opery.

Marijana Mijanović v roli thráckého prince Floridanta zdařile prezentovala svůj temně zabarvený alt, kterému lze vytknout jen místy nadužívané vibrato patrné zejména v pomalých áriích, kterých ovšem má Floridante hned několik. Pomalé árie této opery jsou nicméně jednou z jejích největších devíz; vysoce je hodnotil i hudební historik Charles Burney. Snad nejvíce vibrato ruší v árii „Alma mia “ z 1. dějství. Interpretačně nejzdařilejší z těchto árií je zřejmě „Se dolce m' era già “ z 3. aktu. Dramatickou polohu prezentuje árie v 2. dějství („Bramo te sola „), v níž Floridante zoufale touží po své lásce.

Role adoptivní dcery perského krále Oronta Elmiry, jež tvoří s Floridantem heroický pár, se zhostila Joyce DiDonato . S touto nelehkou úlohou se vyrovnala skvěle. Mezi její vrcholy patří nesporně dramatická árie z 2. aktu „Barbaro, t' odio a morte “ nebo árie uzavírající 2. dějství („Ma ch vuoi piu da me „). Dalším vynikajícím momentem je interpretačně nelehká noční scéna ve druhém aktu, kterou Händel pojal jako arioso a na ně navazující accompagnato („Notte cara “ – „Parmi ascoltare „). Výborně vyznívá též kompozičně mistrovský duet heroického páru Floridante-Elmira „Ah, mia cara, se tu resti “ z konce 1. dějství.

Proti již zmíněnému heroickému páru stojí pár tyrského prince Timanta a skutečné Orontovy dcery Rosanne. Hudebně je tato dvojice zřetelně odlišena od dvojice heroické – jejich árie jsou odlehčenější, často písňové či taneční (například arietta Rosanne „Vanne, segui 'l mio desio “ ve 3. aktu) a mají amorózní charakter plný náročných koloratur. V roli Rosanne doslova zazářila Sharon Rostorf-Zamir , jejíž árie jsou tak skvěle zazpívané, že nelze snad žádnou z nich vyzdvihnout na úkor těch ostatních. To ostatně platí i o zamilovaném duetu Rosanne a Timanta „Fuor di periglio “ z 2. dějství. Roli prince Timanta znamenitým způsobem interpretuje Roberta Invernizzi .

Výborný je rovněž Vito Priante v basové roli krále Oronta. Své umění předvádí celkem ve třech áriích, přičemž nejkratší z nich („Che veggio? Che sento? “ – 3. akt) je současně další ukázkou Händelova kompozičního mistrovství – dosahuje zde na malé ploše velkého dramatického účinku. Barytonista Riccardo Novaro předvedl ve své nevelké roli perského místokrále Coralba vynikající koloratury (árie „Non lasciar, opressa dalla sorte „, 3. dějství).

Nahrávka Händelovy méně známé opery Floridante je tedy mimořádně zdařilá, stejně tak jako je vynikající Händelova hudba. Proto ji nelze než vřele doporučit.

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: