Gaetano Donizetti – Don Pasquale

The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus, James Levine – dirigent. Produkce: Ute Fesquet. Text: A, N, F. Nahráno: 13. 11. 2010 Metropolitan Opera House. Vydáno: 2010. 1 DVD, NTSC/COLOUR/16:9, PCM Stereo DTS 5.1. TT: 142 min. Deutsche Grammophon 073 4635.

Donizettiho Don Pasquale je jednou z nesčetných variant na totéž téma: obstarožní pán se rozhodne oženit s mladicí – ale nakonec je rád, že se jí zbaví. Don Pasquale se chce oženit především proto, aby triumfoval nad svým synovcem Ernestem, který se ženit nechce – přesněji řečeno: tvrdošíjně odmítá ženit se pro peníze (a hledat si kvůli tomu bohatou nevěstu), což jeho strýc nehodlá akceptovat. Zápletku zosnovají Ernestův přítel Malatesta a dívka Ernestova srdce Norina. Vodí přitom nějaký čas za nos nejen Pasquala, ale také samotného Ernesta, ne z potměšilosti, ale z čisté radosti ze hry. A oba – Malatesta i Norina – umí hrát výtečně. Jejich cílem je poučit Pasquala a Ernestovi dopomoci k Norině. Inscenace newyorské Metropolitní opery v režii Otto Schenka je z roku 2006 a loňského roku byla obnovena v obsazení, které onu hravost naplno vychutnává. Především Anna Netrebko své vrozené komediantství uplatňuje s rozkoší. Podobně i Mariusz Kwiecien, který pouze ve svém prvním výstupu přece jen trochu „tlačil na pilu“, snad stržen drastickou komikou Johna del Carlo v roli Dona Pasquala. I ten však postupně více tvořil postavu než aby jen vyráběl vnějšková gesta komického starého. Hlas del Carla je poněkud nevýrazný a je si toho možná vědom, přehrávání však nepomůže. V průběhu děje se už rozehrál, a tak jazykolam duetu s Malatestou „Aspetta, aspetta, cara sponsina“ ve třetím dějství patřil k vrcholům obou výkonů. Ernesto Matthewa Polenzaniho je, jaký je – zaskočený, když jej strýc vyhodí z domu, nechápající hru Malatesty a Noriny, a když mu svitne, je nejšťastnější na světě. Jeho serenáda byla opravdu dojemná a duet s Norinou naplněný citem, jeho hlas je měkký a ohebný, pro podobné role právě vhodný. Anna Netrebko hraje každým nervem, v záznamu bylo možno využít i její neodolatelnou mimiku, z níž divák v hledišti MET těžko může něco mít. Takové momenty jsou – také díky šikovné obrazové režii – bonusem záznamu, ochuzeného o aktuální divadelní zážitek. Režie Ericha Schenka je jako vždy solidní, odpovídá dílu, nikdy nepohorší, je uměřená (i se zmíněnou drastickou komikou nakládá Schenk s vkusem), ale na druhé straně v zásadě ničím nepřekvapí. Naprázdno vyšly sborové scény, které spočívaly pouze v tom, že přivedly na jeviště hodně lidí a vytvořily jakýsi pestrý jarmark – ve srovnání např. s režií Grischy Asagaroffa v opeře v Curychu (shodou okolností rovněž z roku 2006) jsem v nich postrádala nápad. Nechat zpívat jako doprovod Ernestovy serenády sbor v plném obsazení (i když za scénou), je logický nesmysl; snad se nám měla ukázal technika sbormistrování s pomocí monitoru, ale bylo to zbytečné poničení atmosféry celé scény. Výprava Rolfa Langenfasse příliš zastavěla jeviště (nebo tak alespoň na záznamu působí), kostýmy jsou také poněkud „jarmareční“, zejména sbor a Norina jako „paní Pasqualová“, připomínající kombinaci Tosky a dominy. Zato Pasquale je stále stejně odrbaný a působí stále stejně zanedbaně, což značně okleštilo možnost prezentovat jeho zálusk na ženitbu a šok, jaký utrpěl z proměny „ctnostné klášterní chovanky“ Noriny v domácí despotku. Šaty dělají člověka, a když Don Pasquale věčně pobíhá v jakémsi domácím kabátku nebo vytahaném svetru neurčité barvy, má jeho představitel problém odstínit změny jeho chování. Už jen kvůli Anně Netrebko a Mariuszu Kwiecienovi však stojí za to inscenaci vidět. A také kvůli hudební radosti, patrné na dirigentském výkonu Jamese Levina. Milé jsou spontánní rozhovory s představiteli, které vede o přestávkách (kdy lze také nahlédnout do zákulisí MET) s představiteli Susan Graham.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: