neděle, 17. květen 2009

Gaetano Donizetti - Don Pasquale

Napsal(a) 

Gaetano Donizetti - Don Pasquale Gaetano Donizetti - Don Pasquale

Juan Diego Flórez – tenor, Isabel Rey – soprán, Ruggero Raimondi – baryton, Oliver Widmer – baryton, Sbor a orchestr Opernhausu Curych, Nello Santi. Režie: Grischa Asgaroff. Text: A, N, F. Nahráno: 2006, Opernhaus Curych. Vydáno: 2007. TT: 130:00. Obraz. formát: DVD9. Zvuk. formát: Digital 5.1 Surround. 1 DVD Decca 074 3202 DH (Univesal Music).

Don Pasquale zaujímá dnes v pořadí popularity komických oper Gaetana Donizettiho místo daleko za repertoárovým Nápojem lásky i za jeho Marií, dcerou pluku. Důvody mohou být různé: Don Pasquale je ze jmenovaných děl nejmladší, byl napsán pro italské divadlo v Paříži, přitom je námět velmi úzce svázán s tradicí italské commedie dell‘arte a operuje s jejími mnohokrát upotřebenými zápletkami a gagy. Přestože melodicky invenční, není v něm tentokrát jednoznačný „hit“. A možná také, že po sérii vážných oper (Lucia z Lammermooru, Maria Stuarda, Anna Bolena, Roberto Devereux) už publikum od Donizettiho operu buffa neočekávalo. Při přípravě premiéry roku 1843 v pařížském Théâtre Italien údajně došlo ke sporu autora s vedením divadla a účinkujícími ve věci dobového zasazení: Donizettiho záměr byl prostřednictvím otřepaných elementů commedie dell‘arte nastavit zrcadlo své době a ukázat, že zásadní lidské vlastnosti a způsoby jednání zůstávají beze změny. Vedení divadla Donizetti nakonec přesvědčil, prosadil „aktualizaci“ a výpravu a kostýmy své současnosti. Výsledek ovšem zaskočil publikum. Myslím, že s inscenací Grischy Asagaroffa v opeře v Curychu by mohl být Donizetti spokojen. Zákony historické komedie ctí, nenásilně uplatňuje známé a předem očekávané divadelní žerty, přitom jsou postavy lidmi dneška vzhledem i projevem. Don Pasquale sbírá plyšové medvídky, ke stádiu stařecké infantility však patří i jeho skrblictví, výchozí bod celého děje. Ernesto vstupuje na scénu jako výlupek z dobré rodiny, jehož jediným zájmem je tenisová raketa. O Norině v tuto chvíli ještě nevíme, vzápětí ji však vidíme, jak tráví siestu na lehátku – při četbě podivné literatury. Stejný motiv dívky „podléhající nevhodné literatuře“ už známe z Nápoje lásky, a poznáváme i řadu dalších okamžiků, přítomných v nejrůznějších variantách dějin opery buffa: takové okamžiky jsou očekávány a dokonce vyžadovány. Malatestova „pomoc“ zamilovanému párku samozřejmě není nezištná. Už Malatestovo jméno muselo italštiny znalému publiku leccos napovědět (hlavobol), zde to ovšem není omšelý mazaný „dottore“, ale Ernestův vrstevník a typ dnešního manažera. Po této expozici se před divákovýma očima pozvolna odvíjí příběh, který přibírá nové a nové prvky upomínající na skutečnost, že jsme to vlastně my, o nichž se zde hraje. Titulní hrdina Don Pasquale (Ruggero Raimondi ) odloží v okamžiku, kdy ohlásí úmysl se oženit, župan a domácí čepeček a promění se v obstarožního seladona s tupé (gag zaručen). Spolu s jeho „ženitbou“ se promění i jeho dům, z otráveného služebnictva je náhle personál, jenž by mohl od minuty pracovat v pařížském „Maximu“. Velkou proměnu pochopitelně prodělá Norina (Isabel Rey ), jejíž staropanenský zjev mi zpočátku s mladistvým vzhledem Ernestovým neharmonoval, jako svéhlavá mondénní dáma je však přesně tou, která ve spolupráci s prohnaným Malatestou tahá za nitky, a nakonec se ukáže, že i její pěvecký projev, který bych si zpočátku přála lehčí a stříbrnější, přesně odpovídá pojetí její role. Přemostění historie a současnosti se zdařilo i velmi citlivým využitím dalších „operetních“ prvků, jakými je například „nachtanz“ Noriny na valčíkovou melodii, která si o to přímo říká. Ernesto (Juan Diego Flórez ) přesvědčivě hraje typicky „natvrdlého“ tenora, který velmi dlouho nechápe, o co tu vlastně jde. Vynikající režijní nápad je ilustrace Ernestova vyhazovu na hudbu preludia k 2. dějství: ve sportovní brašně si Ernesto odnáší svých pět švestek, před strýcovým domem sedí pouliční trumpetista a hraje tklivou melodii, z níž velmi přirozeně vyplyne Ernestova sebelítostná árie „Povero Ernesto!“. S posledním tónem preludia hodí „ubohý Ernesto“ trumpetistovi (Aneel Soomary ) – ještě ubožejšímu než je on sám – poslední šesták. Vtipně je řešena scéna (Luigi Perego ). Za použití točny se plynule střídá interiér a exteriér, mění se pouze detaily, v nichž mají své místo odkazy na antickou minulost, například včetně obrovité nohy (fragmentu gigantické sochy Konstantina Velikého), která poslouží jako lavička při dostaveníčku Noriny a Ernesta. V takových okamžicích směřuje režie po časové ose opět do minulosti a vkusně a citlivě spojuje různorodé, a přece tak stejné světy. Jedním ze skvělých hudebních i optických čísel je sbor služebnictva, de facto moderní podoba komentujícího antického chóru. Juan Diego Flórez je pro role mladíků typu Ernesta vybaven fyzicky, herecky i hlasově, precizně ovládá dech, s rozsahem nemá problémy, je radost se na něj dívat i jej poslouchat. On sám však ví, že má-li jednou překročit hranici bellcantového repertoáru, bude jeho hlas muset získat více barevných nuancí, v jeho případě se však dá předpokládat, že to bude otázka rozumně pozvolného zrání. Jazykolam v duetu Pasquala a Malatesty ve třetím dějství zvládl kupodivu lépe Malatesta (Oliver Widmer ) než ostřílený Ruggero Raimondi a publikum si na nich vynutilo přídavek. Widmer má velmi příjemný baryton a herecky je naprosto přirozený, jako ostatně představitelé všech rolí; to znamená, že v rámci žánru buffa i „přeháněli“ naprosto přirozeně. Opera končí – jak to také u tohoto žánru bylo obvyklé – poněkud nelogickým „kotrmelcem“. Napálený Pasquale se vrátí ke svému županu a plyšovým medvídkům, všem velkoryse odpustí a hlavně chce mít konečně klid. Ostatně – co je na tom nelogického? Hudební nastudování Nella Santiho , který téměř jako by vypadl z oka Donizettiho příteli Rossinimu, je italsky živé, občas pouze kulhá souhra se sborem, vzhledem k celkové atmosféře však nejen odpustitelná, ale vlastně rovněž zcela přirozená. Nahrávka je pořízena širokoúhle, majitelé domácího kina tedy budou mít ještě o něco větší potěšení než já. Jedinou výhradu bych měla ke zvukové režii. Zbytečně jsou zvýrazněny basy a zvuk tím nabývá tvrdých kontur, italské perlivosti také nesvědčí příliš nahalený sound, který navíc tyto kontury rozostřuje.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.