Gabriel Fauré - Barkaroly – kompletní nahrávka, Trois Romances sans paroles op. 17
Charles Owen – klavír. Text: A, N, F. Nahráno: 7/2010, Concert Hall, Monmouth. Vydáno: 2011. TT: 63:19. DDD. 1 CD Avie AV 2240.
Francouzský skladatel Gabriel Fauré (1845 – 1924) je autorem poměrně velkého množství klavírních děl. Na našich koncertních pódiích se s nimi však prakticky nesetkáme. O to sympatičtější se nám jeví britský pianista Charles Owen , jenž po kompletní nahrávce Faurého klavírních Nokturen pokračuje v mapování skladatelova klavírního odkazu soubornou nahrávkou jeho šestnácti Barkarol (k nimž připojil Trois Romances sans paroles op. 17 , které Fauré napsal ve svých patnácti letech). Fauré je osobností bezpochyby více než pozoruhodnou. Ač rokem narození spíše ještě romantik, je považován za jednoho z „otců“ nové francouzské hudby. Při poslechu jeho Barkarol, z nichž polovina jich vznikla mezi lety 1881 a 1900, budeme opravdu překvapeni, jak „moderně“ tyto Faurého skladby působí. Přestože bychom čekali, že autor bude mít blízko k impresionistům – mezi jeho žáky patřil mj. M. Ravel – nemá ve skutečnosti hudební jazyk jeho Barkarol s určitou „bezstarostností“ či „lehkostí“ impresionismu příliš společného a svou bohatou chromatikou, nezvyklou rytmizací, myšlenkovou vícevrstevnatostí i častou „potemnělostí“ se blíží spíše Skrjabinovi. Zajímavá a nápaditá je také Faurého nástrojová faktura. Jejím zvlášť výrazným rysem je nejen silný sklon k polyfoničnosti, ale i to, že skladatel nezřídka umisťuje hlavní melodii do středního hlasu. Charles Owen hraje tuto v podstatě značně sofistikovanou hudbu s mimořádným pochopením. Bezpečně se orientuje ve struktuře notového textu, mnohdy značně rafinované, a dokáže vyhmátnout ze spleti hlasů to nejpodstatnější. Navíc vládne obdivuhodně barevným a jemně nuancovaným úhozovým rejstříkem, takže je schopen jednotlivé polyfonní vrstvy Faurého Barkarol přesvědčivě rozlišit. Skladby tím získávají neobyčejnou a velmi sympatickou průzračnost a přehlednost. Přestože se Faurého Barkaroly asi nikdy nestanou běžnou součástí pianistického repertoáru, v podání Charlese Owena rozhodně stojí za pozornost.
Body: 5 z 6
