Fryderyk Chopin – Sonáta g moll pro klavír a violoncello op. 65, Introdukce a brilantní polonéza C dur pro violoncello a klavír op. 3, Grand duo concertante E dur na téma z Meyerbeerovy opery Robert Ďábel pro violoncello a klavír, Trio g moll pro klavír,

Fryderyk Chopin

Sonáta g moll pro klavír a violoncello op. 65, Introdukce a brilantní polonéza C dur pro violoncello a klavír op. 3, Grand duo concertante E dur na téma z Meyerbeerovy opery Robert Ďábel pro violoncello a klavír, Trio g moll pro klavír, housle a violoncello op. 8

Jiří Bárta – violoncello, Martin Kasík – klavír, Jan Talich jr. – housle. Produkce: Petr Vít. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2007, Martinů sál HAMU, Praha. Vydáno: 2007. TT: 77:45. DDD. 1 CD Supraphon Music SU 3881-2.

I Supraphon hledá, čím by posluchače překvapil, aby nemusel jenom nahrávat stále stejný okruh skladeb naší národní čtveřice Smetana – Dvořák – Janáček – Martinů. Chopinovská deska byla dalším šťastným tahem českého vydavatele. Vznikl vlastně komplet skladeb, kde hraje hlavní roli violoncello. I když se to musí brát vzhledem k roli klavíru s rezervou. To, že sólové „neklavírní“ skladby určil autor violoncellu, je podle mě dáno jednak zvukem nástroje, jednak pozdějším kontaktem s proslulým virtuosem Augustem Franchommem, jenž na něho asi měl velký vliv. Dokonce se seriózně spekuluje o tom, že právě Franchomme je hlavním autorem cellového partu především Grand dua concertante . Zařazení tohoto efektního díla a také Introdukce a brilantní polonézy op. 3 je vzhledem k malému počtu nahrávek dramaturgickým přínosem desky. Obě skladby jsou zajisté odrazem dobové záliby ve virtuózních kouscích, nicméně striktní odsudek ve sleeve note (Vít Roubíček) si tato hudba nezasloužila, neboť podstatně převyšuje dobový průměr. Naštěstí Jiří Bárta a Martin Kasík měli jiný názor a hrají tuto hudbu s velkým zaujetím a samozřejmě i brilancí. Nejzávažnějším opusem desky je Violoncellová sonáta op. 65 , která by možná měla mít v názvu určení pro klavír a cello . Klavírní part je totiž neuvěřitelně náročný. Zato violoncellový je při vší melodičnosti zdánlivě pravým opakem. Jiří Bárta tedy musel pečlivě „dešifrovat“ hudební strukturu a stát se rovnocenným partnerem Martina Kasíka. Stejně úspěšný výsledek jako v sonátě slyšíme v Klavírním triu op. 8 . Opět zde dominuje klavír a dvojice housle – cello musejí toto manko „dohánět“. Přirozený zvukový svár mezi kladívkovým nástrojem a smyčci dokázali hráči elegantně smazat a vytvořit homogenní, příjemně muzicírující celek. Jejich pojetí je výrazově cudné, na rozdíl od některých zahraničních nahrávek nepatetické. Opět jsem si ověřil, že Jan Talich jr. je v Čechách skrytým houslovým drahokamem.

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: