neděle, 26. únor 2012

Fryderyk Chopin - Scherzi, Etudes, Mazurkas

Napsal(a) 

Fryderyk Chopin - Scherzi, Etudes, Mazurkas Fryderyk Chopin - Scherzi, Etudes, Mazurkas

Ivan Moravec – klavír. Text: A, N, F, Č. Nahráno: listopad 1989. Vydáno: 2011. TT: 56:57. DDD. 1 CD Supraphon 4059-2.

Supraphon vydal v loňském roce chopinovský titul s Ivanem Moravcem , po dvaadvaceti letech. Menší, ale velmi dramaturgicky čilá americká firma Dorian vydala tento disk na přelomu osmdesátých a devadesátých let, když nahráváno bylo v listopadu roku 1989 v historickém legendárním sále ve městě Troy ve státě New York. Lze tu spekulovat jen o dvou možnostech: buď nešlo o nijak mimořádný počin, když nahrávka největšího žijícího českého pianisty tak dlouho české labely nezajímala, anebo o něj naopak šlo, a potom je takové zdržení těžko pochopitelné. B je správně – to zjistíme již po pár taktech úvodního Scherza h moll . Moravcův Chopin, při veškerém a mnohdy vysoce osobitém přístupu k notovému zápisu, působí na posluchače zcela přirozeně, protože je to především Chopin hluboce autenticky prožitý. Zarazí-li nás určité místo, třeba v lyrických oázách středních dílů Scherz, svým vypjatě zvrásněným rubatem nebo nezvyklým tempovým řešením, zjistíme nakonec, že do celku Moravcovy promyšlené koncepce zapadá takovéto neregulérní čtení zcela organicky a ve výsledku přesvědčivě. Jeho celoživotní náročný přístup ke studiu, při kterém cizeluje celá léta skladbu a nepředstoupí s ní před veřejnost či mikrofon, dokud není se svým podáním zcela spokojen, je zde, v Chopinovi, autorovi jeho srdce, korunován naprostým úspěchem. Vysoká tónová kultura, citlivé, ale i dramaticky nervní zacházení s dynamikou, nesmírná pestrost Moravcových barevných valérů, to jsou totiž devizy, jež lze právě v Chopinovi uplatnit nejlépe. Kompletní blok čtyř Scherz působí jako monolit, jsou prostoupena jednotným názorem a provedena s pozoruhodným smyslem pro rovnováhu mezi rozumem a citem. Chopinovy Scherzi, to je ovšem oblast, která je tradiční doménou největších mistrů klavíru – je nesporné, že Moravcův hlas v této pestré polyfonii nejrůznějších pojetí nezanikne, naopak si získá mnohé příznivce vysoce originálním pojetím. Nasloucháme-li dvěma Etudám z opusu 25, zaujme nás hluboká kontemplace, jež proniká Etudou cis moll , která se stává v Moravcově interpretaci jímavým příběhem, plným tonálně-harmonického napětí, ale i poezie svrchovaného pianissimu, se kterým dokázal ozdobit jednoduchou melodii pravé ruky v úvodní Etudě As dur . Lze jen litovat, že těch pár „velkorukých“ etud způsobilo, že se Moravec nikdy neodhodlal k integrální nahrávce obou opusů. To nejlepší jsem si ovšem schoval na konec. Moravcovy Mazurky jsou klenotem a řadí se k několika málo vrcholným interpretacím historie. Vedle Moravce obstojí snad jen Benedetti Michelangeli, Rubinstein a Horowitz. A mám dny, kdy bych, aspoň u některých, zvláště těch rustikálních mazurek, Moravce cenil vůbec nejvýše. Zde je ovšem jejich výběr trochu strohý, ne beze zbytku dokumentující Moravcovo mistrovství, jehož v interpretaci mazurek za celý život dosáhl. I z tohoto cd však dobře pochopíme, proč byl tento český pianista vybrán v obří philipsovské klavírní antologii mezi největší pianisty dvacátého století. Titul se musí stát ozdobou jakékoli diskotéky nejen pro Moravcovo vyzrálé mistrovství, ale i pro mimořádné zvukové kvality, které jeho výkon ještě umocňují. Říká se o Troy Savings Bank, sále z roku 1870, že má nejlepší akustiku v celé Americe. Těžko poměřovat, v každém případě však tuto pověst má již dlouho – dosvědčují to jména pianistů jako Rachmaninov, Rubinstein, Horowitz, kteří sem zajížděli. Tón sálu je prostě úchvatný: poměrně dlouhý, ale slabý dozvuk, který je neobyčejně měkký, hebký, prostý jakýchkoli ostrých reflexů, ale především takřka bez časné náběhové vlny, jež poškozuje v mnoha i slavných světových sálech čitelnost hustších faktur. Dlouhé trójské tóny ve střední a nižší dynamice, jež Ivan Moravec tolik miluje, se zde nesou, jen pozvolna nabývajíce na svém ušlechtilém objemu, aby pěly chválu na nástroj a jeho mistra.

Body: 5 z 6

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.