neděle, 9. květen 2010

Fryderyk Chopin - Klavírní koncert č. 1 a 2

Napsal(a) 

Fryderyk Chopin - Klavírní koncert č. 1 a 2 Fryderyk Chopin - Klavírní koncert č. 1 a 2

Rafał Blechacz – klavír, Royal Concertgeouw Amsterdam, Jerzy Semkow. Produkce: Arend Prohmann. Text: N, A, F. Nahráno: Concertgebouw Grote Zaal 7/2009 (č. 1 live). Vydáno: 2009. TT: 74:40. 1 CD Deutsche Grammophon 477 8088 (UniversalMusic).

Dva klavírní koncerty Fryderyka Chopina jsou žánrově typickými představiteli virtuózních skladeb, které měly svému autorovi a interpretovi v jedné osobě přinést pozornost a uznání publika. Toho se mladému polskému umělci také vrchovatě dostalo – na dvou koncertech ve Varšavě, kde zazněl chronologicky pozdější Koncert e moll op. 11 , i v Paříži, kde Chopin provedl Koncert f moll op. 21 poprvé v březnu roku 1832. Již recenzent pařížského vystoupení François-Joseph Fétis, hudební papež metropole nad Seinou, si povšiml, že Chopinova řeč vybočuje z převládající dikce jiných komponujících virtuózů Kalkbrennera, Herze, Czerného, Fielda... „Chopinovy nápady jsou ve své formě natolik nové, že z nich bezpochyby vzejde mocný impuls pro budoucí kompozice určené tomuto nástroji.“ Podobně prorocky o stejné události referoval Franz Liszt: „Bouřlivý ohlas se zdá nedostačující pro naše nadšení nad tímto geniálním hudebníkem, který šťastnou formální novostí svého umění odkryl novou fázi poetického pocitu.“

Omluvou pro tento historický exkurz budiž fakt, že toto číslo Harmonie je vzhledem k výročí narození básníka klavíru hodně chopinovské. A je také jemným povzdechem nad tím, že naše prozaická doba je spíše zvyklá upozorňovat na nedostatek konstrukční dovednosti Chopinových raných děl či jejich salónní sentimentalitu.

Nyní tedy k recenzované desce. Na ní skladby polského jinocha hraje jiný polský mladík, vítěz Chopinovy soutěže 2005 Rafał Blechacz . Blechacz zaujal už svým prvním diskem u Deutsche Grammophon (připomeňme, že je jediným Polákem po Krystianu Zimermanovi, který získal s firmou exkluzivní kontrakt, v Blechaczově případě šestiletý), nahrávkou 24 preludií. Zněla překvapivě nově, aniž by se pianista nápadně snažil „být jiný“. Také na snímku Chopinových koncertů z Concertgebouw (první z nich byl zaznamenán živě) najdeme místa, jichž jsme si u ostatních nespočetných nahrávek nepovšimli. Kromě sólisty s už teď výraznou osobitostí má na tom zásluhu výtečný Concertgebouw Orchestra pod vedením Jerzyho Semkowa . První věta Koncertu e moll zní spíše „maestoso“ než „allegro“ (pomalejší tempa jsou vůbec výrazným rysem této desky). Volnější krok poskytuje čas na dokončení každé fráze dlouhým tónem, takže hlavní téma není úderně odsekávané, jak se často provádí, ale monumentálně vážné. Nejen zde v předehře, ale vůbec vynikají dechy – hlavně flétna a lesní roh (bravo za „signál“ ve finále Koncertu f moll!), těleso tak působí velmi barevně.

Nevím, může-li za to způsob snímání (jeho čistota vzbuzuje pochybnosti o „živosti“ nahrávky), nebo následná technická úprava, ale v orchestru i v seberychlejších doprovodných pasážích klavíru je slyšet doslova každá nota. Přitom se ale hudba nerozpadá, fráze na sebe plynule navazují. I přes hojnou agogiku, která je noční můrou dirigentů, zde panuje souhra až komorní, vládne atmosféra intimity spíš než romantické vzněty. Viz vedlejší téma s atmosférou nokturna, kam vpadne horna se suverénním vysokým h a přednáší melodii, zatímco klavír pokorně doprovází (většinou to bývá naopak). U sólového partu mě jako nejpřiléhavější přívlastek napadá slovo „opravdový“ nebo „důkladný“ – všechny pasáže, každé melisma, trylek jsou tu slyšitelně vyhrány do poslední noty. Ani v romanci, druhé větě Koncertu e moll, se Blechacz nepropadá do konejšivého snění, každý tón ornamentiky má přirozenou logiku, své místo a svůj čas. Lze si tu samozřejmě představit sametovější plynutí, splývání tónů, stejně jako více úhozových fines a hravosti ve větě třetí, ale to je otázka zvoleného pojetí, jež je v případě Rafała Blechacze naprosto konzistentní.

V prvních dvou větách Koncertu f moll už je atmosféra prudší, rapsodičtější. Mladý sólista tu dává nahlédnout do temnějších zákoutí svého emočního spektra a nabízí také širokou paletu úhozových možností. Třetí věta je příkladně taneční: graciézní ve valčíku prvního tématu, jadrná v mazurce dílu druhého. Blechaczově naturelu je zkrátka vzdálená exhibice technické bravury. Jeho hra je naprostým ponořením se do hudby, „službou dílu“, jak se s oblibou říkává. A přitom z ní jasně prosvítá komplexní osobnost s obrovským potenciálem.

Body: 5 z 6

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.