pondělí, 6. leden 2003

Fryderyk Chopin: 12 etud op.10, 12 etud op. 25

Napsal(a) 

booklet booklet
Styl, jakým se Murray Perahia zhostil souborné nahrávky Chopinových op. 10 a 25, by se dal označit za postmoderní: pianistu nemůže nikdo nařknout z přehnaného romantismu, ani z přetechnizovaného "odlidštění". Zvuková kvalita nástroje i nahrávky samé je tak dokonalá, jak lze na začátku třetího tisíciletí očekávat.

Perahiova interpretace nehýří převratnými nápady (což se u skladeb, které jsou navzdory vší poetice pořád etudami, ani nepředpokládá), jediné menší extravagance se klavírista dopustil hned v závěru prvního kusu, kdy končí v nezvykle velkém ritardandu. Pozoruhodné a zaznamenáníhodné ovšem je (a to budiž hlavní důvod ke koupi tohoto CD), jak se v posledních padesáti letech vyvinula úroveň pianistické techniky. Chopinovy etudy hrají dnes už žáci základních škol a chce-li je renomovaný umělec nahrát, nezbývá mu než být dokonalý - nebo o tom přesvědčit. A touto schopností Murray Perahia disponuje. Ve srovnání s jeho lehkostí (kunderovské klišé "nesnesitelná lehkost" se přímo nabízí) vychází chopinovský bůh Pollini jako nemotorný těžkooděnec (tím nechci říci, že Polliniho záznam z roku 1972 tím ztrácí na hodnotě - jeho album má kvality jiného druhu). Pasážová technika je i v nejvyšší rychlosti naprosto čistá a zřetelná (poklona tedy patří i zvukovému režisérovi a technikovi, neboť jsou-li jednotlivé etudy stříhány, lidské ucho to nezaznamená). Ovšem nebyl by to Perahia, jakého známe z nepřekonatelných nahrávek Bachových suit a koncertů, kdyby se spolehl jen na to, jak mu běhají prsty. Pasáže totiž zvukově diferencuje a každá mu zní jinak: jinak perlí neklidné č. 2 op.10 , jinak radostně laškovná Etuda F dur . U pomalých čísel bych však dala osobně přednost Pollinimu (upřímnějšímu, niternějšímu?).

Po bachovském "hlavním chodu" podává Murray Perahia lehké šampaňské. Svou pozici na trůnu současné pianistické špičky však může touto nahrávkou jen utvrdit.

Dita Hradecká

Nahrávka klavíristy Murraye Perahii zahrnuje všech 24 etud z opusů 10 a 25. Není však kompletní sestavou Chopinových etud, poněvadž zde chybí tři kusy bez opusových čísel, vydané posthumně. Jako celek, respektive dva uzavřené celky, však v každém případě působí. Perahia nachází uvnitř etud novinky melodického bohatství, které přenáší do posluchačova spektra vedle motorické stránky skladeb. Umožňuje mu to předpoklad naprosté řemeslné jistoty a dokonalosti, s nímž si může dovolit své originální "prozrazení Chopinových tajemství". Před edukativní stránkou upřednostňuje koncertní určení Chopinových etud a zdařile i směle odkrývá také jejich poetickou náplň. Zvláště se mu to daří v etudách tanečního charakteru, které se k jeho založení výborně hodí. Připočtěme Perahiovi k dobru, že navzdory svému technickému vybavení nepředimenzoval tempa a všechny (i vysloveně virtuózní kusy) podává v přehledné podobě s náležitým členěním. Takto řízená koncepce svědčí nejen o "ekonomické" rozvaze hráče, ale důležitá je rovněž pro posluchače, který v mohutném přívalu pasáží, akordů, přiznávek a trylků velmi ocení agogická zvolnění, při nichž si může "odpočinout". Obdivuhodná je také Perahiova práce s melodickou vícevrstevnatostí (zejména v Etudě cis moll op. 25 ), kde klavírista v multimelodické sféře dokazuje, že je schopen slyšet téměř neuvěřitelné množství hudebních barev, které zůstávají běžnému interpretovi mnohdy skryté. Ne vždy podléhá v tomto směru konformitě, čímž možná u některých konzervativnějších vyznavačů Chopina narazí na nesouhlas. Raději však chápejme Perahiovu nahrávku jako promyšlenou inspiraci, která svědčí o tom, že interpret zná svůj repertoár lépe než povrchní čtenář not. A v hudebních dějinách neopakovaný soubor technicky a umělecky tak náročných skladeb (které Chopin dedikoval Franzi Lizstovi) se v Perahiově podání stává jakýmsi novým Chopinem, který díky Murrayi Perahiovi získává opět něco navíc, jak by tomu ostatně mělo být u každé nahrávky.

Tereza Kibicová

Zase Chopin? Zase Etudy ? Zase technické exhibování? Podobné otázky nás mohou napadnout, nejsme-li zrovna sběratelé, kteří se celí třesou na to, až budou mít své desáté, dvacáté, padesáté nebo kdovíkolikáté provedení právě těchto Chopinových skladeb. Patříte-li mezi ně, spojení Murray Perahia - Chopin je pro vás jistě dostatečným lákadlem a není asi třeba nic dalšího vysvětlovat. Váháte-li ovšem nad smysluplností představovaného projektu, pak několik poznámek nezaškodí.

Murray Perahia se v poslední době - přestože má za sebou již jeden úspěšný chopinovský počin - věnoval spíše barokní hudbě a nutno říci, že i zde sklízel jen samé ovace. Nyní, po delší době, se vrací ke své interpretační doméně - Chopinovi. Opět úspěšně. Chopin věnoval své etudy Lisztovi, a tak není divu, že jsou pro každého klavíristu skutečným oříškem. Jak je zahrát, aniž by působily jako přehlídka "tělocvičných" úkonů, závod o rychlost, bezduché "běhání" po klávesách? Jak je zahrát, aby se člověk vyvaroval napodobování svých slavných předchůdců nebo současníků? Jednoduše řečeno, odpověď nalezneme, vložíme-li Perahiovu nahrávku do přehrávače. Nejenže má člověk po dobu poslechu dojem, že si pianista jen tak pro radost přehrává skladby, o nichž prý Arthur Rubinstein prohlásil, že ho "děsí až k smrti", nejenže se Perahiovi podařilo vdechnout jim téměř nepopsatelnou poetiku, ale zároveň vnímáme pečlivou práci s každým tónem, s nejjemnějšími harmonickými nuancemi, racionální nadhled a odolávání nejrůznějším rubatovým klišé. Vyváženost, vnitřní harmonie, soulad. Možná příliš silná slova, ale tato nahrávka je rozhodně unese.

Dina Šnejdarová

Vydavatel: Sony Classical / Sony Music Bonton

Stopáž: 55:54

Nahráli: Murray Perahia

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.