Fritz Reiner: The Director (Artists of the Century) - Rossini, Haydn, Beethoven, Weber, Strauss, Liszt, Wagner, Ravel, Bartók

Americká sláva dirigenta Fritze Reinera do Evropy příliš nepronikla - byla ale naprosto zasloužená. Žák Bély Bartóka na konzervatoři v Budapešti, nejprve působil v Lublani, později znovu v Budapešti a pak v Drážďanské státní opeře. Od roku 1922 žil trvale v USA a stanul postupně v čele všech renomovaných amerických orchestrů. Měl smysl pro bohatý zvuk symfoniků pozdního romantismu, ale nikoli pro mírně dekadentní atmosféru, která toto umělecké období provázela. Naopak - všechny partitury dokázal pozoruhodným způsobem omladit. Z dirigentského rukopisu je patrná ráznost, energičnost, zkrátka to, čemu se říká "pevná ruka". Tím se podobá Mravinskému a samozřejmě Toscaninimu. A není náhoda, že profilové album má podtitul The Director . Od evropských orchestrů jsme možná zvyklí na větší jemnost a citlivost - tady najdeme naopak jasnost, střídmost a energii. (A lehce provokativně řečeno i jakousi "zdravou povrchnost". Reiner nedělá z většiny skladeb hlubší díla, než opravdu jsou, což je zvláště u nás nedoceněné umění.) Straussův Císařský valčík působí jako opravdu slavnostní přehlídka u dvora, Rossiniho Straka zlodějka , Weberovo Vyzvání k tanci a Lisztův Mefistofelský valčík jsou neotřelou a vtipnou orchestrální parádou. Neobyčejně živá, bezprostřední a vnitřně bohatá je v Reinerově podání Haydnova Symfonie č. 88 . Nejosobitější jsou ale jednoznačně snímky Ravelovy Španělské rapsodie a Bartókových Maďarských skic . Překvapí poměrně rychlým tempem a ostře řezanými ornamenty. Jsou jedním z vrcholů kompletu, stejně jako Straussův Don Juan , který spojuje dohromady všechny jmenované interpretační kvality. Snad jen Beethovenova Sedmá zní evropskému posluchači přece jen příliš prvoplánově.

Vydavatel: RCA Red Seal / BMG

Stopáž: 73:35 + 74:56

Nahráli: Chichago Symphony Orchestra, Fritz Reiner

Body: 5 z 6