neděle, 2. únor 2003

Frederick Delius: Requiem, Idyll, A Song before Sunrise, Songs of Farewell

Napsal(a) 

booklet booklet
Snímek je součástí kolekce firmy EMI nazvané lakonicky "British Composers Centenary Collection". Prezentuje jména, nám ve středu Evropy až na několik výjimek pohříchu neznámá. Se znalostí české hudby 20. století to v Anglii pravděpodobně nebude o mnoho jinak, osobnost pamětihodnosti Antonína Dvořáka do anglického povědomí nejspíše nepronikla. Sporadičnost výskytu anglické hudby v českých repertoárech je přesto zarážející, ale nejspíš nelze ze všeho vinit konzervativní dramaturgy; neúnosně vysoké pořizovací ceny notových materiálů, poplatky z provozovacích práv a jiné zákony, které mají hudební díla chránit, vlastně znemožňují jejich skutečné žití. A tak - jak už jsem ostatně podotkla vícekrát - vítám každou nahrávku, která přiveze do Čech kromě oblíbeného irského či skotského folklóru také hudbu artificiální, od Malcolma Arnolda až po Williama Waltona. Autor skladeb recenzovaného snímku má sice rodinné kořeny v Německu, Anglie se však stala jeho vlastí a jeho hudba anglickým vlastnictvím. Tvořil v době, kdy umíral romantismus a právě tak jako například Vítězslav Novák u nás nebo Jean Sibelius ve Finsku jej v zásadě nikdy neopustil. Porozhlédnutí hudby 20. století po možnostech barvité orchestrace, uvolněná tonalita i závan pohádkové mystiky však jejich hudbu - mám na mysli skladby z prvních dvou desetiletí onoho století - okořenily velkolepostí. Deliovo Requiem je z roku 1916 a ač stojí na začátku, pro mne jím snímek vrcholí, zejména také díky oběma vokálním sólistům. Je to podle mého soudu nejsilnější, nejinspirovanější a také interpretačně nejzajímavější skladba celého snímku. Idyll pro soprán, baryton a orchestr vznikla ve skladatelově vrcholném období roku 1902. Četná místa Deliových vokálních harmonií připomínají chorusy příštích anglických muzikálů, z podobných zdrojů hudebnosti čerpá i Andrew Lloyd Webber. Ještě víc tento dojem utvrzuje A Song before Sunrise pro malý orchestr z roku 1918, hudba, k níž si lze dobře představit filmové plátno. Dva roky před skladatelovou smrtí vzniklo pět Songs of the Farewell na texty Walta Whitmana pro smíšený sbor a orchestr. Ačkoli - jak řečeno - Delius nikdy nevystoupil z hranic zákonů romantické harmonie a ačkoli se jedná o vokální dílo, jsou v mnohém odvážnější než jeho skladby instrumentální. A navíc jsou písně krásně nazpívané.

Vydavatel: EMI Classics / EMI Czech Republic

Stopáž: 78:15

Nahráli: Heather Harper - soprán, John Shirley-Quirk - baryton, Royal Choral Society, Royal Philharmonic Orchestra, Meredith Davies, Sir Malcolm Sargent

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.