Vehemence Romana Válka a hudební intelekt Markéty Cukrové vévodí premiérové nahrávce Richterova Requiem

Náhravka Requiem, žalmu De profundis a orchestrální sinfonie od Františka Xavera Richtera mě příjemně překvapila. Ať už nespornou dramaturgickou zajímavostí, převážně přesvědčivým výkonem hudebníků nebo zvukovou kvalitou nahrávky. Považuji za velmi důležité, že se díla klasicistních skladatelů ujímají lidé, kteří mají velké interpretační zkušenosti s hudbou barokní. Ovšem nálepka „klasicistní skladatel“ zde asi není přesná. Kdyby zde prezentovaná Richterova vokální díla vznikla o 40 let dříve, patřila by mezi špičku vrcholné barokní tvorby. Jsou mnohem spíše příbuzná dílu J. D. Zelenky či F. I. Tůmy, než třeba hudbě Josefa Myslivečka a skladatelů mannheimských. Barokní estetika vládne i v první skladbě – široce pojaté třívěté sinfonii, u které má zkušený posluchač pocit, že všechny tyhle hudební postupy sice už někde slyšel, nicméně rád si je poslechne zase. Kajícný žalm De Profundis představuje pro mne vrchol CD, zde je smutečný tón vyjádřen nejsilněji a na širších hudebních plochách. Oproti tomu závěrečné Requiem trochu podléhá vkusu své doby. Je instrumentováno s trumpetami, lesními rohy a tympány. Žestě jsou sice tlumené sordinami, přesto jejich použití posouvá dílo do lehce estrádní polohy. Krom toho struktura textu nutí skladatele ke krátkým hudebním úsekům. I zde Richter není nikterak novátorem, nýbrž mnohem spíše autorem těžícím z doznívající slávy barokních velikánů a jeho kompozice jsou anachronické. To by nám ale nemělo vzít zážitek z hudby, kterou posloucháme. Dirigent Roman Válek, který má na kontě spoustu záslužných počinů zejména v oblasti barokní hudby, se provedení nahrávky ujal s vehemencí sobě vlastní. Ke svému souboru Czech Ensemble Baroque si pozval zajímavé sólisty, sbor svěřil již tradičně do rukou své ženy, sbormistryně Terezy Válkové a navíc si jako téma vybral hudbu jihomoravského krajana. Mezi sólisty vyniká již tradičně inteligentní hudební projev a zajímavá barva altistky (či mezzosopranistky) Markéty Cukrové. Tenorista Romain Champion disponuje sametově sladkým témbrem, který se velmi hodí pro smuteční tóny. Sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová řeší své hudební situace zbytečně silou, jako by neuměla svůj hlasový materiál zkrotit, a oproti tenoru a altu působí místy až hrubě. Basista Jiří Miroslav Pro­cházka disponuje barevným, operně vedeným barytonem, nicméně dle nahrávky se zdá, že svůj vztah ke staré hudbě a jejím estetickým zákonitostem teprve hledá a buduje. Sborová skupina působí jednotně a vyrovnaně, výhrady bych měl hlavně k artikulaci textu, což platí dvojnásob u vyšších poloh v sopránové sku­pině. Orchestr funguje báječně, znát je zejména přítomnost Marka Štryncla, který od violoncella řídí energii celé skupiny nástrojů bassa continua. Rád bych zde vyzdvihl ještě jedno jméno. Mistr zvuku Aleš Dvořák odvádí špičkovou práci, která bez problémů ustojí srovnání se zahraničními zvukaři. Jeho cit pro zvukovou plasticitu povyšuje nahrávku při poslechu o kategorii výše. Největší slabinou tak zůstává (již tradičně u Supraphonu) grafická podoba bookletu a jeho obsah. Obrázek na titulní stránce bookletu nelze identifikovat, takže ani posoudit, jaký má vztah k dílu. Fotografie uvnitř bookletu jsou přeexponované, takže tváře členů ansámblu lze jen stěží rozeznat. Výrazně chybí informace o sólistech, vnitřní grafika působí zastarale a odbytě. Vedení Supraphonu zřejmě ještě nepochopilo, že v době internetu nelze prodat dobrou hudbu ve špatném balení a nahrávce tak jeden bod ubírá.

Sdílet článek: