neděle, 29. únor 2004

Franz Schubert: Písně (s orchestrem)

Napsal(a) 

booklet booklet
Kdo lpí (nekriticky) na kritické (tedy autentické) podobě hudebního díla tak, jak je vyslala do světa ruka skladatelova, bude proti tomuto snímku zřejmě mnohé namítat. Schubertova píseň, prostý drobný lyrický útvar patřící na práh romantismu a vytvořený v atmosféře biedermeieru, do orchestrálního hávu halit nejen nepotřebuje, dokonce by jí to ani nemělo slušet. Nový šat jí však nešili upravovatelé bez skrupulí a řemeslní přešívači, nýbrž mistři jako Hector Berlioz, Franz Liszt, Jacques Offenbach, Johannes Brahms, Max Reger, Anton Webern či Benjamin Britten. Dokázali nejen vybrat střih a vzor, ve kterém se tvar původní písně neztrácí, v řadě případů dokonce ještě podtrhli její linie. To je případ Brittenovy orchestrace "Pstruha", Regerovy instrumentace Markétky u přeslice či Webernova zpracování písně Ty jsi můj klid (Webernova orchestrace z roku 1903 je příkladem studií hudebního materiálu, jakými se zabývala celá Schönbergova "škola"). Velký Schubertův vyznavač Johannes Brahms je oproti tomu v rozpracování materiálu i volbě obsazení nadmíru střízlivý. Osobní hudební jazyk každého z těchto skladatelů je jiný, nevzdali se jej pochopitelně ani zde; nebyli to totiž - jak již výše řečeno - řemeslní aranžéři, ale tvůrci, jimž byla Schubertova píseň posvátným odkazem historie. Jejich orchestrace byly hledáním spojitostí mezi touto historií a jejich vlastní současností a jen tak mohly tyto různé světy vytvořit symbiózu. ("Přivlastňování" historie hudby probíhalo ostatně prostřednictvím nejrůznějších parafrází a úprav, z nichž žilo celé 19. století). Nanejvýš zajímavá je také konfrontace proměny baladického Krále duchů , který se zde objevuje v orchestraci Berliozově a Regerově, podtržená také tím, že Berliozovu verzi zpívá Anne Sofie von Otter , Regerovu Thomas Quasthoff . A pokud dodnes přetrvává mínění, že Schubert neuměl napsat operu, neboť neměl dostatek dramatického cítění, pak jsou tyto perličky ukázkou pravého opaku: Schubertovo dramatické cítění však směřovalo mnohem dále do budoucnosti, než aby mu oblast námětů, z nichž jeho doba čerpala, dovolila se k ní přiblížit.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 72:44

Nahráli: Anne Sofie von Otter - mezzosoprán, Thomas Quasthoff - basbaryton, Chamber Orchestra of Europe, Claudio Abbado

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.